O nás Autoři

Vystudovala češtinu a italštinu na Filozofické fakultě UK, po ukončení studia nastoupila do Ústavu pro jazyk český v Praze, kde pracuje v oboru česká dialektologie. Je jí blízké především nářečí rodného kraje – z Podještědí a Podkrkonoší.

Publikace: Podkrkonošský slovník, Praha 1998, zpracovává slovní zásobu dvěma způsoby: jednak v úplném ideografickém slovníku, který obsahuje zhruba 25 tisíc položek, včetně frazeologie a obsáhlého názvosloví z oboru sklářství, jednak v diferenčním (nářečním) slovníku abecedním.

Je spoluautorkou obsáhlého dialektologického kompendia Český jazykový atlas (I–VI, Praha 1992–2009) a několika dalších knih, např. České nářeční texty (Praha 1976), Český jazyk na přelomu tisíciletí (Praha 1997), Encyklopedický slovník češtiny (Praha 2002). Netradiční publikací jsou dva kompaktní disky s autentickými ukázkami nářečí Jak se mluví v Čechách, Praha 2000, a Jak se mluvilo v českých vesnicích v cizině, Praha 2002 (oba ve spolupráci s P. Jančákem). Spolu s V. Suksovem vydala slovník Jak se to řekne jinde. Česká přísloví a jejich jinojazyčné protějšky, Praha 2007, obsahující v sedmi jazycích přes 9500 přísloví a rčení. Edičně připravila monografii Luďka Bachmanna: Nářečí na Vysokomýtsku (2001).

Odborné články uveřejňuje převážně v časopise Naše řeč.

Nakladatelství Bor vydalo čtyři její soubory vyprávěnek, zaznamenaných při výzkumu nářečí na Železnobrodsku (Za života se stane ledacos, 2008) a v Podkrkonoší (Co my toho prožili, 2012; Jak to bylo dřív, 2013; Hovořit je vždycky o čem, 2017). Knížky jsou doplněny dobovými fotografiemi a kompaktním diskem s vyprávěním příslušníků několika generací místních rodáků. Pro Nakladatelství Bor dále edičně a redakčně připravila soubor vyprávění Františka Karla Pacholíka Poudačky a vhačky (2011) a soubor vyprávěnek zaznamenaný Josefem Stránským Strašidla a čarování v Krkonoších (2014).

Vystudoval Vyšší školu bytového průmyslu, obor interiérová architektura a design. Pracoval jako architekt a designer nábytku v Dřevotvaru v Jičíně. Zajímal se o dějiny umění, ale vždy měl vztah k historii, zvláště k dějinám Železnice a jejího okolí. Od roku 1968 působil ve volném čase jako cvičitel v turistickém oddíle Sokola a tam roce 1975 vytvořil pro jeho členy první vyprávění o železňákovi, postavě, která v sobě nese jméno Železnice, ale hlavně železa, které zde kdysi bylo primitivním způsobem vyráběno. V té době se také změnily pravidelně organizované pochody s plněním úkolů na Pochody za železňákem, kde účastníci získávali glejt a pohádku. Začaly vznikat další texty o této postavě, jež byly psány postupně nejen pro zabavení dětí, ale i pro získání vědomostí o místních řemeslech.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihy Polopohádky o Rambajsovi a jiných řemeslnících (2008) a Polopohádky od Zebína (2011).

Vystudovala český a ruský jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působila jako středoškolská učitelka a později vychovatelka převážně v Pardubicích a v Náchodě. Dlouhodobě se zabývá osudy židovské komunity na Náchodsku v první polovině dvacátého století. Je autorkou knihy Osudy židovských rodin z Náchodska 1938–1945 (2010), kterou vydalo Nakladatelství Bor. Připravila k vydání Deník Michala Krause 1942–1945 (2012) a Deník 1938–1945 Helgy Weissové – Příběh dívky, která přežila holocaust (2012). Pasáží o židovských obyvatelích Náchoda se podílela na knize Václava Sádla Náchod za Protektorátu.

Za badatelskou a publikační činnost jí byla Kulturní a sportovní nadací města Náchoda udělena Cena v oblasti kultury za rok 2011.

Isa Engelmann se narodila roku 1936 v indické Bombaji, kde pracoval její otec. Druhou světovou válku prožila v Liberci. Ačkoliv měla tak jako její bratři britské státní občanství, musela po válce s ostatními členy rodiny opustit dům v Liberci-Harcově a v roce 1946 vysídlit do tehdejší americké zóny Německa. Po maturitě ve Frankfurtu nad Mohanem studovala jazyky. Usadila se v italské Veroně, kde si založila rodinu a v rodinném podniku uměleckých řemesel se věnovala designu. Nakladatelství Bor vydalo její knihu Návrat pod zelenou střechu, v německém originále nazvanou Blauer Flieder (Modrý šeřík), která se vztahuje k její první návštěvě Liberce po padesáti letech. Autorka v ní hledá svou identitu v krajině dětství a své místo ve společné Evropě. Za svých pravidelných návštěv Liberce se zapojuje do mnoha aktivit směřujících k porozumění mezi lidmi. Je členkou Kruhu autorů Liberecka.

Do literatury vstoupil knihou tří novel Struktura štěstí (Severočeské nakladatelství 1987), na kterou volně navazuje druhá trojice novel A přece zázrak chtít (tamtéž 1989) a opožděně vydaná románová novela z doby těsně předlistopadové Oblast stínu (Petrov 2005). Všechny tyto knihy, jejichž dějištěm je zpravidla Liberec, uplatňují ve větší či menší míře princip jazykové miméze, tj. zpodobení postav různého věku, pohlaví a sociálního zařazení pomocí jejich mluvního projevu. Autorovým rodištěm je vázán i román Svatoušek (Petrov 2002), tematicky nesený svárem mezi členy rodiny vlivem sektářsky pojatého náboženství, formálně pak charakterizovaný příklonem ke klasické narativní próze. Dříve než prózu psal autor verše. Výbor z jeho nezveřejněných lyrických sbírek ze sedmdesátých let přineslo Okresní kulturní středisko v Liberci (Ve slově hlína, 1990). Souběžně s touto drobnou lyrikou začínal psát rozměrnější básně elegického ladění. V letech 1976–1982 vznikly cykly Králův most, Elegie o těch kteří, Ďábel podle Darwina a poemy Noc majestátu a Otec morem nakažených v Kutné hoře, které vyšly souborně pod názvem Poesie Z (Torst 1998). Koncem devadesátých let se vrací k lyrice písňového typu. Z tohoto období pocházejí sbírky ArteMiss (Kalendář Liberecka 2002) a Kantova růže (Petrov v roce 2003) a Hoch s myší (Nakladatelství L. Kasala 2006).

Nakladatelství Bor vydalo jeho prózy Zoufalství (2006), Lakuna (2007), Rádlův synovec (2010), Faust letí do Nového světa neboli Psí vejce (2011), Biblické humoresky aneb Mezi mansiony (2014), Čtvrtá návštěva u Smerďakova (2016), Přímá volba (2017), Román Emila Rilkeho nalezený mimo pozůstalost (2018), Pocta Kerouacovi (2019), Hanno žije a je zdráv (2021) a Za sklem (2022).

Nakladatelství Bor dále vydalo jeho básnické sbírky Onona (2008), Macabrogne (2013) a Buď jako oblaka (2021), dvě monografie věnované dílu F. M. Dostojevského, Struktura symbolična v pohledu psychoanalytické literární vědy (2009) a Afekt, sen a skutečnost v díle F. M. Dostojevského (2013), a filosofické pojednání Fenomenologie a evoluce (2023).

Vystudoval pedagogické gymnázium v Hradci Králové, po němž si doplnil kvalifikaci na Vysoké škole pedagogické v Praze. Absolvoval v roce 1957. Od roku 1959 působil jako středoškolský profesor na gymnáziu v Náchodě, odkud počátkem normalizace musel z politických důvodů odejít. K 1. únoru 1990 se na školu vrátil jako její ředitel, poslední léta před odchodem do důchodu pracoval jako školní inspektor pro střední školy. Za své mnohostranné aktivity v kulturním životě Náchoda i rodné Úpice je nositelem kulturních cen obou měst, ale i dalších ocenění.

Publikuje v regionálním i celostátním tisku, ve sbornících i knihách, z nichž jmenujme např. Přátelé Karel Čapek a Fráňa Šrámek (Sobotka 2002), Krajem Devatera pohádek (Malé Svatoňovice 2005), Epizoda z 60. let: korespondence Václava Havla a Aleše Fetterse (Praha 2006), Osudu navzdory: život a dílo Heleny Čapkové (Malé Svatoňovice 2008), Průvodce Náchodem Josefa Škvoreckého (Náchod 2008), Karel Čapek v rodném kraji (Úpice 2010), Malý slovník regionálních autorů (Hradec Králové 2012) aj.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihy Josef Škvorecký a Náchod (2012) a Mariáš v Beránku (2018). V roce 2013 vydalo jubilejní sborník k autorovým osmdesátinám Panu profesorovi s úctou. Pocta Aleši Fettersovi. S Evou Koudelkovou spolupracoval na knize o osobnostech kultury v Náchodě Zanechali stopu… (2013) a také na knihách Metuje známá i neznámá (2020) a Úpa známá i neznámá (2023).

Otto Hejnic, narozen r. 1945 v Praze, žije v Liberci. Prošel řadou dělnických a technických profesí, od roku 1990 pracuje jako redaktor firemních novin.

Jeho oblíbeným žánrem je krátká próza, především povídky, jichž dosud vydal dva soubory: V pátek večer (Severočeské nakladatelství, Ústí nad Labem 1983); Ztracená závrať (Horymír, Příbram 1997). Z delších próz zmiňme román Dvě lásky na začátek (Severočeské nakladatelství, Ústí n. L. 1987) a novelu Nebe na dosah (Erika, Praha 2002). Sestavil Příbramské hornické historky (Knihovna Jana Drdy, Příbram 2004).

Je autorem libreta muzikálu Chytit kometu (premiéra v Divadle Příbram v září 1999), který se hrál také v pražském Divadle U Hasičů. Napsal rozhlasovou hru Návraty (ČR Brno 1989) a zatím nerealizovanou divadelní hru Loupežné přepadení (dokončeno 2006). Je členem Kruhu autorů Liberecka a Obce spisovatelů. Publikuje v časopisech a novinách (Tvar, Salon Práva a Dobrá adresa) a v periodicích KALu (dvouměsíčník SvětLIK a ročenka Kalmanach). Kromě povídek píše také výtvarné, hudební, divadelní a literární recenze a publicistické články.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihy O času a ohni (2007), Zase zvednout hlavu (2010), Sifon, Venda a jejich lásky (2015) a Horoucí srdce, ale nohy v bahně (2022).

Donedávna vyučoval na základní škole, nyní je vysokoškolský pedagog. Vždy byl zastáncem zážitkového přístupu při výuce na všech typech a stupních škol.

Na poli literatury se věnuje poezii i próze. Publikuje v literárních časopisech a almanaších, pravidelně předčítá na autorských čteních a vystupuje v různých literárních pořadech pro děti i dospělé. Působí rovněž v autorské dvojici s ostravským písničkářem Radovanem Rybákem a v tvůrčí skupině básníka, esejisty, překladatele a herce Jiřího Weinbergera.

Vydal sbírku básní Přijel jsem zasadit strom (Praha: Bertoni, 2006), útlou knížku básniček pro děti Myší výprodej! (Plzeň: Fraus, 2009), sbírku lyrických básní Můj Betlém (Ústí nad Orlicí: Pipex, 2012) a knihu básní pro děti Malý pražský chodec (Praha: Albatros, 2013). Je autorem didaktické hry Vyprávěj a hraj (Uherský Brod: Ditipo, 2013). Od roku 2005 získal patnáct ocenění na literárních soutěžích.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Poslední noc s M. (2014).

Dělník ve sklárnách, horník v uranových dolech, skladník, žurnalista, vrátný, pojišťovací poradce, prodejce knih a hudebních nosičů, básník, prozaik.

Od útlého mládí ho díky otcovu poslechu rozhlasových stanic ze Západu obklopoval jazz, blues a svoboda projevu. V 7. třídě ho jako posledního neorganizovaného na škole přinutili vstoupit do Pionýra, což byla podmínka budoucího studia. To mu však nakonec bylo kvůli otcově politické nepřizpůsobivosti stejně zakázáno striktním výnosem KV KSČ Severočeského kraje. Syn tak pokračoval v otcových šlépějích. Nespoutaná živelnost a touha žít svobodně způsobovaly střety s mocí, hlavně v letech 1979–1981 na vojně v Klatovech a Kdyni a posléze po celá 80. léta, kdy usilovně psal. Díky statečnosti Mirka Kováříka však nemusel psát do šuplíku či jen pro přátele a trempy, ale stal se jedním ze stěžejních autorů legendárního Zeleného peří v malostranském Rubínu. Když pak podepsal Několik vět, začalo opravdu přituhovat. Listopad 1989 mu přinesl poslední, ale nejvypjatější střet s totalitou – pohled do ústí samopalu lidového milicionáře. Dnes je z bývalého ozbrojence podnikatel a vážený občan.

Protože absurditu naší současnosti autor pociťuje stále silněji, začal reflektovat polistopadovou společnost ve svém dalším románu s pracovní názvem Radioaktivita. Jako básník je zastoupen v antologiích Zelené peří (Mladá fronta 1987) a Od břehů k horám (Votobia 2000). Nakladatelství Bor vydalo jeho knižní prozaickou prvotinu, román A šaty skáčou po žábě (2008).

Jindřich Holubec pocházel z rodiny ponikelského truhláře a chalupníka. Ve čtrnácti letech se vyučil foukat do forem skleněné perle. Jako voják se zúčastnil první světové války. Po válce se věnoval opět perlaření a svému malému hospodářství. Roku 1923 se oženil s Martou Gerhardovou. Jako perlař patřil k těm nejzručnějším, ve své době jako jediný foukal „od volné ruky“ (ne do formy) na dvě strany točené skleněné perle. Svými výtvarnými schopnostmi se zapsal do povědomí i jako tvůrce jedinečných vánočních ozdob foukaných z dutého skla. Byl také literárně činný. Napsal velmi zajímavé vzpomínkové prózy, skládal básně a po seznámení s Amalií Kutinovou a Marií Kubátovou se podílel na některých jejich knihách (např. Daremný poudačky, Muzikantské řemeslo aj.) Nakladatelství Bor vydalo výbor jeho povídek a básní pod názvem Vděčné vzpomínky (2004).

Od roku 1951 pracoval v útvaru hlavního konstruktéra závodu ČKD-Sokolovo v Libni, v roce 1956 nastoupil na tehdejší Vysokou školu strojní v Liberci, kde byl ustanoven docentem a později profesorem. Pro svou angažovanost v reformním hnutí roku 1968 byl však nucen školství opustit. Asi po roce existenční nejistoty našel azyl v Ústavu termomechaniky ČSAV (nyní AV ČR) v Praze. V roce 1990 byl zvolen předsedou vědecké rady Ústavu termomechaniky AV ČR, kde působil po dvě volební období.

Jeho odborné aktivity, často zaměřené na spolupráci s průmyslem, dokumentuje 37 výzkumných a 23 technických zpráv, 97 článků ve sbornících a odborných časopisech, z toho 12 zahraničních, jedna celostátní učebnice a několik monografií, jichž je autorem nebo spoluautorem. Roku 2000 redigoval knihu Historie ČKD a rodiny Kolbenů, kterou vydal závod ČKD-DIZ jako svou reprezentativní publikaci.

Höschl byl vyznamenán zlatou plaketou Františka Křižíka AV ČR, zlatou plaketou Technické univerzity v Košicích, kde byl jmenován čestným členem vědecké rady tamní strojní fakulty, Čestnou plaketou Čs. společnosti pro mechaniku a Pamětní plaketou strojní fakulty TU v Liberci.

Základ knihy Eseje o mechanice (2009), vydané Nakladatelstvím Bor, tvoří 24 pojednání, jež C. Höschl psal do Bulletinu Československé a později České společnosti pro mechaniku.

Vystudoval Karlovu univerzitu, obor český jazyk a filozofie. Působil jako středoškolský učitel ve Varnsdorfu, později v Liberci. Krátce pracoval v Severočeském nakladatelství (1966–1969). Do roku 2003 působil externě na Katedře českého jazyka a literatury Fakulty pedagogické Technické univerzity v Liberci. Je členem Syndikátu novinářů ČR a teatrologické společnosti v Praze. Deset let recenzentem Divadla F. X. Šaldy a Naivního divadla v Liberci. Přispívá do regionálního, celostátního a odborného tisku (Liberecký den, MF Dnes, Lidové noviny, Týdeník Rozhlas, Zlatý máj, Loutkář, Divadelní revue aj.), nepravidelně do rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Publikace: Literatura pro děti a mládež, Fotografie Ladislava Postupy, Amatérští loutkáři v Liberci 1918–1938, Zamyšlení nad osudovým setkáním F. X. Šaldy s Evou Jurčinovou, Jaroslav Průcha – učitel a spisovatel, Devět fejetonů o Karolíně Světlé. Nakladatelství Bor vydalo soubor jeho prací o libereckém divadle s názvem Čtyřikrát městské divadlo Liberec (2004) a také jeho pohádkovou knížku Kašpárkoviny (2011).

Jako absolvent hornické průmyslovky v Úpici prošel různými hornickými profesemi. Ještě v činné službě zahájil velmi důkladnou montánní činnost, kterou prohloubil po nástupu do důchodu. Se svou manželkou Věrou velmi pečlivě probádává celou oblast jestřebohorského uhelného revíru a všechny své výzkumy pečlivě zaznamenává. Vedle zápisů zhotovuje mapy, plány i nákresy a sbírá zajímavé minerály. Kromě toho se zajímá i o praktickou stránku hornického života, a stará se o to, aby žádné ze zajímavých dokladů nezůstaly opomenuty. Většina exponátů, které takto získal (hlavně součásti hornické výstroje a výzbroje včetně nářadí a kahanů), tvoří základ expozice hornického muzea ve Rtyni v Podkrkonoší, o jehož zřízení se zasloužil.

O svých výzkumech průběžně publikuje v regionálním tisku (v časopise Rodným krajem, ve sbornících trutnovského a náchodského muzea a archivu, v městských zpravodajích, v příležitostných tiscích). Dosud vydal několik brožurek vlastním nákladem. Jako zapálený badatel pořádá veřejné vycházky, přednášky a besedy. Žije v Trutnově.

Pro Nakladatelství Bor napsal knihu Ve znamení mlátku a želízka.

Kateřina Kadlecová vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a bohemistiku na Filozofické fakultě tamtéž. Je interní doktorandkou oboru mediální studia na FSV UK, pracuje jako editorka oficiálního univerzitního čtvrtletníku Univerzity Karlovy FORUM, jinak je novinářkou na volné noze (publikuje zejména články z oblasti kultury a s cestopisnou tematikou). Nakladatelství Bor vydalo její rigorózní práci Ženské časopisy pro pokročilé. Literární interpretace a kritická analýza diskurzu měsíčníku Marianne (2006) a ideově navazující knížku Dívky a girls podle českých dívčích časopisů. Jazyk, ideologie, publikum a jeho přístup (2007), obě v edici Jazyky a texty.

Ač se narodil v Jablonci, vyrůstal na Krásné pod Černou Studnicí. Vyučil se provozním zámečníkem a postupně se přes servisního technika malých a středních pekáren, vedoucího střediska telekomunikačních sítí a vedoucího pobočky u soukromé firmy dostal až na současné pracoviště, kde pracuje jako vedoucí provozu a kvalitář.

K literární tvorbě čerpá inspiraci v reálném světě, fabulovat ho však naučila rozsáhlá četba. Jeho literární zájmy se pohybují v oblasti od klasického a triviálního románu přes sci-fi a detektivku až k historické próze.

Nakladatelství Bor mu v roce 2006 vydalo jeho prvotinu Právo rozhodnout. V roce 2023 do tisku připravilo volné pokračování s názvem Chci prostě zapomenout, jež vyšlo ve vlastním nákladu autora.

Vystudovala obor národopis a slovanská filologie na FF UK v Praze a celý svůj život byla zaměstnaná jako vědecká pracovnice v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze. Zabývala se převážně slovesným folklorem, hlavně pověstí a pověrečnou povídkou, i když její odborný záběr byl velmi široký.

Její četné studie vycházely v kolektivních publikacích, sbornících z konferencí a časopisech (např. monografie Horňácko (1993), sborník Javorník (2000), časopisy Český lid, Slovenský národopis, Národopisné informácie, Národopisné aktuality, Česká literatura, Ethnologia Slavica aj.

Publikace: Lidové vyprávění v období národního obrození v Čechách. Praha 1980. Monografie, určená jen pro vnitřní potřebu Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV.

Tituly významných studií: Příprava katalogu českých pověstních žánrů. Slovenský národopis 1963; Umělecká transformace folklorních vypravěčských postupů v Erbenových pohádkách. Česká literatura 1971; K otázkám formy historické pověsti. In: Lidová tradice 1971; Vodník v českém lidovém podání. Český lid 1972; Úkoly textové kritiky na základě pověstí o Turcích. Slovenský národopis 1972; Možnosti srovnávacího studia ve folkloru. In: Václavkova Olomouc 1976; Smysl a význam pohádky v moderní společnosti. In: Tradice lidové slovesnosti v současné literatuře, 1987 a mnoho jiných.

Nakladatelství Bor vydalo soubor jejích odborných statí i osobních vzpomínek To všechno jsem já (2006).

Mládí prožil v Brněnských Ivanovicích, přiženil se do Bílovic nad Svitavou. Na UJEP Brno vystudoval obor čeština a filozofie. Diplomovou práci napsal o Janu Weissovi. Pracoval jako tiskárenský, novinový a jazykový korektor. Po revoluci začal publikovat na internetu (stránky Thought, Veršovánky, Komentátor, Jan Weiss, Zdeněk Rón, Petr Urbánek).

Nakladatelství Bor vydalo jeho monografie o Janu Weissovi, Hledání Jana Weisse (2012), a Zdeňku Rónovi, V mých kalužích se Bůh svým nebem zhlíží (2014), kterou napsal společně s Jaroslavem Kohoutem a Jasněnou Kohoutovou-Rónovou.

Literární a výtvarný kritik, editor, nakladatelský a časopisecký redaktor. Absolvoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK v Praze. Pracoval jako redaktor v Českém rozhlase 3 – Vltava a jako šéfredaktor Portálu české literatury (http://www.czechlit.cz). Aktuálně je someliérem na volné noze. Napsal knižní rozhovory s Jaroslavem Kovandou (Jako kojený anděl, 2004), Bohumilou Grögerovou (Klikyháky paměti, 2005) a Petrem Králem (Úniky a návraty, 2006). Je autorem monografie malíře Michala Singera Muž s ohnivou koulí (2009). Jako editor se podílel na přípravě několika antologií, mj. Antologie nové české literatury 1995–2004 (2004), Hovnajs! (Antologie české patafyziky 1982–2004, 2004), Kámen do voda (Malá antologie české naivní poezie 20. století, 2005), Jezdec na delfíně (Antologie české erotické literatury 1990–2005, 2005), Slastná to noc (Čítanka francouzské erotické literatury 18.–20. století, 2008), Ty, která píšeš (Čítanka současné české ženské povídky, 2008). Příležitostně se věnuje práci kurátora a překládá z angličtiny a volapüku. Žije v Praze.

Nakladatelství Bor vydalo knihu jeho rozhovorů s Bohumilem Nuskou Rozhovory (2010).

Dr. Eva Koudelková pracuje jako vysokoškolská pedagožka na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci, kde vyučuje regionální literaturu, literaturu světovou a meziválečnou českou. Ve svých odborných pracích i ediční činnosti se místně zaměřuje převážně na náchodský a liberecký region, tematicky na problematiku lidových vyprávění českých i německých obyvatel obou regionů.

Podle starších pramenů doposud převyprávěla tyto soubory pověstí: Turov (Liberec 1995), Ze starých vyprávění (Praha 1997), Z dávných časů (Hronov 1999) a Pověsti z Broumovska (Liberec 2000) – první titul Nakladatelství Bor. V roce 2001 jí v nakladatelství Kalendář Liberecka vyšly Pověsti z Liberce a Liberecka, o rok později ve vlastním nakladatelství vydala sbírku Police nad Metují a okolí v lidových vyprávěních (roku 2005 vyšlo druhé, rozšířené vydání). Městská knihovna v Novém Městě nad Metují vydala soubor Nové Město nad Metují a okolí v pověstech a vyprávěních (2004) a v témže roce Nakladatelství Bor vydalo sbírku Pověsti z kraje sklářů. V roce 2006 vyšly dva tituly: Babiččina vyprávění (Grossmutter erzählt, spolu s Nakladatelstvím Bor vydalo Arbor vitae) a lidová vyprávění z kladského pomezí pod názvem Od Homole k Hejšovině (Nakladatelství Bor). V roce 2007 vydala soubor lidových vyprávění z Frýdlantska a Jizerských hor Pověsti od řeky Smědé. V roce 2009 vyšlo nové, rozšířené vydání její vůbec první sbírky pověstí, opět pod názvem Turov, a také soubor lidových vyprávění německých obyvatel z Broumovska nazvaný Broumovsko v pověstech. V roce 2010 vyšla v jejím překladu a převyprávění autorská pohádka libereckého sudetoněmeckého autora Paula Rainera Město nad Nisou. Die Stadt an der Neiße a soubor lidových vyprávění z oblasti Jizerských hor Pověsti od Nisy a Kamenice. V roce 2014 vydala výbor ze staršího souboru pověstí Babiččina vyprávění nazvaný Co babičky vyprávěly a také soubor pověstí ze západního Podkrkonoší Co si lidé vyprávěli. V roce 2017 vydala soubor lidových vyprávění Pověsti z Novoměstska nad Metují, přepracovanou a rozšířenou verzi již zmíněného titulu z roku 2004. Roku 2018 vydala Tiskárna V&H Print Hlávko jí převyprávěný soubor lidových vyprávění z oblasti kolem toku řeky Metuje mezi Novým Městem nad Metují a ústím řeky do Labe pod Josefovem nazvaný Pověsti obcí dolní Metuje. V roce 2020 vydala knihu Doktor Kittel, kompletní soubor lidových vyprávění německých obyvatel Jablonecka o proslulém zázračném lékaři z Krásné—Šumburka.

Českému koutku v Kladsku, který sousedí s jejím rodným Náchodskem, věnovala tři knihy: Čtení o Českém koutku (2011), Výpravy do Českého koutku (2012) a Byli jsme tam doma (2017).

V roce 2013 připravila spolu s Alešem Fettersem knihu o osobnostech kultury v Náchodě nazvanou Zanechali stopu… S týmž autorem spolupracovala na dvojici knih o východočeských řekách: Metuje známá i neznámá (2020) a Úpa známá i neznámá (2023).

Z její odborné činnosti jmenujme dvě monografie: Literární ztvárnění lidových pověstí z Náchodska (Boskovice 1999) a Krakonoš v literatuře (2006), vydanou v Nakladatelství Bor, a ediční práci na následujících titulech: Alois Jirásek, Josef Šára: Korespondence (Liberec 1996), Na Chocholouši (2001), Blateňákovi v Liberci aneb Panu profesorovi s láskou (2002), Čtení o Krakonošovi (2002), Práce zahání démony (2003), Současnost literatury pro děti a mládež (2004, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2012, 2013, 2014, 2016, 2017), Amálie Kutinová, Marie Kubátová: Krakonošův rok (2005), Dagmar Klímová: To všechno jsem já (2006), Marie Kwaysserová: Sen a skutečnost (2009) a Vlastenec, který nezapadl (2017).

Spolupracuje s východočeským regionálním časopisem Rodným krajem, s časopisem Krkonoše, s brněnským časopisem o literatuře pro děti a mládež Ladění a s polským vlastivědným časopisem Ziemia Kłodzka.

Po ukončeném magisterském a doktorském studiu na Univerzitě Karlově nastoupil na Katedru Filosofie Pedagogické fakulty UK jako odborný asistent v oboru filosofie a etika. V roce 2003 se odstěhoval do Liberce, kde od roku 2004 působí jako vedoucí Katedry Filosofie při Technické univerzitě a od 2008 jako ředitel Centra mezioborových studií člověka, techniky a přírody (CEMES), společného pracoviště Filosofického ústavu AV ČR a Technické univerzity v Liberci. Ve své publikační činnosti se zaměřuje jak na kritickou reflexi věd o člověku, tak na výzkum v oblasti kognitivních věd, speciálně pak na problém myšlení a asociace.

Nakladatelství Bor vydalo jím redigované sborníky Humanitní vědy dnes a zítra (2007), Univerzita a mezioborovost (2007) a Kognitivní věda dnes a zítra (2009) a jeho monografie O povaze humanitních věd (2008). a Filosofické základy psychologie morálky (2015).

Od narození žije v Náchodě. Vystudoval strojnickou průmyslovku a pracoval jako technik v gumárenském průmyslu, zároveň publikoval v časopisech kreslený humor a sci-fi povídky, např. v Mladém světě, Škrtu, KUKu, Reportéru, Literárních novinách, Marketing Magazinu atd. Rovněž ilustroval čtyři knihy pro Grada Publishing, např. Život s reklamou (2002) nebo Vše o přijímacím pohovoru (2007).

Od založení České unie karikaturistů v roce 1990 mu bylo dopřáno být jejím členem. Na kontě má větší množství kolektivních výstav a dvou samostatných: v pražské Malostranské besedě a v Náchodě. Stovky jeho abstraktních fotografií jsou k vidění na portálu Behance nebo na Instagramu. Je obdivovatel Franka Zappy, posluchač elektronické muziky, ctitel Semaforu, milovník Federica Felliniho, Bohumila Hrabala, české sci-fi a kresleného humoru Jiřího Slívy, jakož i všech členů České unie karikaturistů kromě Miloše Krmáška.

V roce 2012 mu Nakladatelství Bor vydalo román Já, Bůh s vlastními ilustracemi a v roce 2014 nakladatelství Beletris fantaskní prózu Narek proti establishmentu s kresbami tehdejšího kolegy Václava Šípoše. V roce 2023 Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Všechno na světě je humor.

Polický knihař a knihkupec, prozaik, dramatik a operní libretista, sběratel a upravovatel lidových pověstí, regionální vlastivědný pracovník.

Jeho nejvýznamnějšími literárními díly jsou úpravy regionálních pověstí obzvláště z Policka (Z královského hvozdu, 1920; Báje a pověsti z kraje Jiráskova, 1925; Hora Ostaš v pověstech a bájích, 1928). Napsal také dvě dramatické úpravy děl A. Jiráska, odehrávajících se v Polici n. M. (Pandurek, 1932; Karel Dostál, selský jenerál, 1934) a několik operetních libret na hudbu místních hudebníků. Jeho spolupráce s novinami spočívala v psaní četných propagačních článků o Polici nad Metují a jejím okolí. Nakladatelství Bor vydalo čtvrtou reedici jeho stěžejního díla Báje a pověsti z kraje Jiráskova (2006).

Autorka knih pro dospělé i dětské čtenáře, divadelních a rozhlasových her. Podle jejích námětů bylo natočeno několik filmů a televizních inscenací. Část své tvorby napsala ve stylizovaném krkonošském nářečí. Dosud jí vyšlo 70 knižních titulů. Z její rozsáhlé tvorby vybíráme:

Daremný poudačky (1956), Jak přišla basa do nebe (1956), Krakonošův rok (s A. Kutinovou, 1958), Studentské romaneto (1958), Krkonošský špalíček (s A. Kutinovou, 1964), Korvetní kapitán Korda (1967), Muzikantský řemeslo a devatero jinejch (1969), Kariéra bílé vrány (1970), Průšvihy mladého Werthera (1970), Pohádky o Krakonošovi (1971), Lékárna U Tří koček (1977), Legenda o Bílé paní (1978), Třikrát denně kapku rosy (1979), Matka kopce (1980), Recept na štěstí (1981), Krakonošův hernec (1982), Hořký bejlí (1981), Pohádky lesního ticha (1984), Povídky z muzejních vitrín (1986), Jak překročit Rubikon (1986), Náhrdelník z motýlků (1987), Truhlička malovaná (1989), Lékárenská trilogie (1990), Pohádky vodnického dědečka (1990), Kam odcházejí sněhuláci zjara (1991), Obchod iluzemi (1992), Poutnické povídky (1993), Zpověď ježibaby (1995), Jak se tančí mezi vejci (1997), Čarování s pohádkou (1997), Krakonošovo čarobejlí (1997), Nedělní pohádky (1997), Pohádky Šaška Povídálka (1998), Jak Krakonoš s Trautenberkem vedli válku (1999), Příběhy z čarodějova receptáře (2000), Sladký strašidlo (2001), Pohádky poštovských panáčků (2002), Pohádky pro zvířátka (2002), Jak roztancovat babičky (2003). Nakladatelství Bor vydalo její knihu Krakonošův rok (2005), kterou napsala společně s Amálií Kutinovou, a pohádkovou knihu Pohádky z Měsíčkova stříbrného zámku (2007).

Autorka humorných autobiografických próz, veršů a dramat pro mládež a próz pro dospělé, sběratelka a zpracovatelka lidové poezie, vyprávění a pohádek z Podkrkonoší. Spolupracovala se soubory lidové umělecké tvořivosti a s domy osvěty, pro něž psala národopisná pásma.

Debutovala verši, divadelními hrami a pohádkami v publikacích nakladatelství Besední pořady svého manžela ing. Jana Kutiny. Jejím největším dílem pro děti byl šestidílný cyklus autobiografických vyprávění s názvem Gabra a Málinka (1935–1942). Z její tvorby dále vybíráme: Zvířátka z lesa (1936), Strýc Ozef a jeho kakraholti (1941), Naši pacienti I, II (1946, 1947), České stařenky (1947), Okolo Gabry a Málinky (1947), Pohádky mezi nebem a zemí (1948), Krkonošské pohádky (1957), Krakonošův rok (s M. Kubátovou, 1958), Vo hajnejch a pytlákách (1960), Muzikantské řemeslo (1964), Krakonošovský špalíček (s M. Kubátovou, 1965), Pobejtky za kamny a na sluníčku (1965). Nakladatelství Bor vydalo její knihu Krakonošův rok, kterou napsala společně s Marií Kubátovou.

Po ukončení studií na učitelském ústavu působila jako domácí vychovatelka na hradě Kosti, poté jako učitelka na obecné škole v Horním Litvínově, ale už roku 1876 se trvale usadila ve Smržovce, kde vyučovala na tamější industriální škole. Vedle učitelské profese se věnovala hlavně literatuře – psala vlastní lyrickou i epickou poezii a také pohádky, ale především překládala poezii českých básníků do němčiny. Její úsilí propagovat českou literaturu překlady do němčiny bylo velmi cílevědomé, ve Vídni vydala dvě antologie české poezie (1893, 1895), přispívala i do šířeji pojatých antologií vydávaných v německy mluvících zemích. Roku 1894 vydala v Lipsku Gedichte von J. Vrchlický, německé překlady poezie básníka, jehož nejvíce obdivovala a také nejčastěji překládala. S J. Vrchlickým také vedla poměrně rozsáhlou korespondenci.

Z její vlastní tvorby se zachoval rukopisný soubor epické poezie s pracovním názvem Aus dem Werke Epische Gedichte. Její lyrická poezie vyšla knižně pod názvem Aus stiller Bergeswelt (Smržovka 1907, nakl. I. Wawra). U stejného nakladatele vyšla také útlá knížka Märchen und Dichtungen (1911). Její chronologicky první knížka byla vydána už roku 1892 a šlo o pedagogické pojednání s tematikou skupinové výuky ručních prací ve škole.

Kniha Sen a skutečnost (2009), jež vyšla v Nakladatelství Bor, se skládá ze dvou částí: první zahrnuje český překlad knížky Märchen und Dichtungen, obsahující jednu pověst, pět pohádek a báseň-baladu. Druhý oddíl zahrnuje dokumenty – fotografie, rukopisy, korespondenci a autorčin životopis.

Vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy a jako novinář pracoval v Novinách Jablonecka, Mladé frontě, Mladé frontě Dnes, a Denících Bohemia. Nyní působí v České tiskové kanceláři. Téměř jeden rok se živil jako kuchař, číšník, pokojský, kotelník, odklízeč sněhu a marketingový manažer v rodinném penzionu Kamenice. Od sedmi do čtyřiceti let hrál v okresních a krajských soutěžích fotbal, který má rád dodnes. V současné době se věnuje stolnímu tenisu. Roku 2002 vydal humoristickou kroniku české žurnalistiky, nazvanou Průvodce mediálním hyenismem (2002), která popisuje léta 1980 až 2002. Nakladatelství Bor vydalo jeho knihy Za Dva sudy piva (2006) a Bubla Bubla Bublanina (2007).

Katolický kněz, historiograf Náchoda, spisovatel, překladatel, vlastenec Zieglerova okruhu. Narodil se v rodině bohatého sedláka, studoval gymnázium v Broumově a filozofii v Litomyšli, teologii pak v královéhradeckém semináři, na kněze byl vysvěcen v roce 1819. O rok později se stal zámeckým kaplanem v Náchodě, kde založil českou veřejnou knihovnu (roku 1821) a také uspořádal městský archiv. V něm důkladně studoval, stejně jako v zámeckém archivu. V Náchodě mimo jiné zahájil i svoji literární činnost. V roce 1832 byl přeložen do Svatoňovic a od roku 1834 působil jako lokalista ve Studnici, kde založil a léta psal obecní kroniku. Vzniklo zde i jeho dílo Paměti duchovní osady Studnické, jež zůstalo v rukopise. Od r. 1847 byl farářem na Boušíně, nemocen dožíval na českoskalické faře.

Byl v kontaktu s významnými osobnostmi své doby, s mnohými si dopisoval (např. s Palackým, Šafaříkem, Jungmannem, Erbenem a dalšími). Publikoval v časopisech Školník, Poutník Slovanský, Čechoslav, Časopis Českého musea aj. V místech svého působení organizoval vlastenecký život a zakládal čtenářské spolky, má zásluhu o rozvoj sadařství v kraji, stál u zrodu českoskalických jiřinkových slavností. Psal lyrickou poezii, bajky, epigramy, veršované hádanky a aforismy, romantické povídky a krátká vyprávění z české i antické historie. Překládal z německé, francouzské a anglické literatury. Jeho nejznámější práce jsou cestopis Myslimír po horách krkonošských putující (Čechoslav 1824) a historiografické dílo Památky hradu, města i panství Náchoda i vlastníkův jeho (1857), vydané knižně po jeho smrti.

Nakladatelství Bor vydalo v prvním knižním vydání jeho cestopis Myslimír po horách krkonošských putující (2016).

Absolvoval Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, obor sociologie lidských sídel. Od roku 1984 pracuje jako vedoucí Vlastivědného muzea v Dobrušce. Zabývá se historií regionu Orlických hor a Podorlicka a kronikářstvím této oblasti. Publikoval řadu popularizačních článků, zejména v regionálních novinách a časopisech.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Příběhy od Zlatého potoka (2008) a Střípky z minulosti Podorlicka (2010).

Vystudoval filosofii, mediální studia a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Publikoval prózu v literárních časopisech Host, Divoké víno, Psí víno a Texty. Vydal sbírku básník Grál, nominovanou na Cenu Jiřího Ortena (Balt-East 2005), je zastoupen v almanachu Literaturistický průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku (Dobrá adresa 2006). Věnuje se rovněž tvorbě experimentálních filmů, režíroval dokumentární film Výklad hory na křížovou královnu (2009). Své básně také publikoval v televizním pořadu Třistatřicettři (333) v České televizi a v rozhlasovém pořadu Zelené peří.

Další informace o Tomáši Martincovi lze nalézt na jeho osobních stránkách.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Hranice (2012).

Pracuje v Městské knihovně v Broumově, kterou v současné době řídí. Je redaktorem literárních pořadů Rádia Metuje, propagujících převážně regionální literaturu, dále působí jako redaktor časopisu Broumovsko, jehož textovou část rediguje prakticky sám, a je členem redakční rady časopisu Čtenář. Dále publikuje v denících Bohemia (Noviny Náchodska a Hradecké Noviny), Mladé frontě DNES, Právu, Českém rozhlase Hradec Králové aj. Je autorem desítek článků přibližujících Broumov a Broumovsko z nejrůznějších aspektů. Nadšeně propaguje tuto oblast, kterou považuje za dosud stále nedoceněnou. Patří mezi nejzapálenější organizátory kulturního života v Broumově.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Broumovsko & literatura (2003), která z velké části vychází z výše zmíněných popularizačních textů. O třináct let později Nakladatelství Bor vydalo obsahově aktualizovanou a o literární obraz Policka doplněnou verzi této knihy, nazvanou Broumovsko a Policko literární (2016).

Autor používající pseudonym Templarius Bohemicus je autor literatury faktu, regionální historik, člen Klubu pro českou heraldiku a genealogii a Astrologické společnosti ČR. Napsal několik historických pojednání z regionálních dějin a vlastivědy. Dosud publikoval v odborném tisku, regionálních vydáních, příp. ve speciální reprezentační neprodejné publikaci. Je autorem dvoudílné knihy Templáři v zemích českých králů (1. Čechy, Chebsko; 2. Morava, Slezsko, Lužice a Rakousy; MH Beroun a Machart Beroun 2009, 2010) a prvního úplného překladu templářské řehole z latiny do češtiny (Heraldika a genealogie č. 3–4/2009, KČHG Praha; kniha se připravuje). Nyní působí jako středoškolský profesor, vyučuje ekonomiku, dějepis, latinský jazyk aj. Na historických slavnostech vystupuje jako návštěvník ze 13. století, templářský mnich Petr S. Berka z Dubé (1223–1303).

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Templáři v pověstech a legendách (2013).

Původním povoláním lodník, vystřídal mnoho zaměstnání. Byl lodníkem na říčních člunech, kormidelníkem i kapitánem. Během této doby dálkově vystudoval katedru režie a dramaturgie na Pražské DAMU. V devadesátých letech byl redaktorem TV NOVA i České televize, později kabelové televize Kabel Plus a TV KELI. Jako externí redaktor pracoval i pro MF Dnes. V profesi, kterou vystudoval, prošel cestu od kulisáka, osvětlovače, autora i dramaturga až po režiséra, vyzkoušel si i učitelské povolání při výuce multimediální tvorby a scenáristiky na Střední umělecké škole.

Z literární tvorby: Pro divadlo F. X. Šaldy v Liberci napsal pohádku O zlém čaroději a hodných strašidlech, pro divadelní spolek Rolnička pohádku Jak očarovat čaroděje. Vedle původní tvorby se věnuje dramatizacím námětů jiných autorů, hry potom také režíruje: ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti byla realizována jeho hra podle J. Škvoreckého Ze života lepší společnosti. Ostatní práce napsal a režíroval pro Český rozhlas, ať už to byly detektivní příběhy z třináctého století o královském prokurátorovi Oldřichovi z Chlumu (autorem námětů je Vlastimil Vondruška) nebo knihy Josefa Formánka Prsatý muž, Jaroslava Brodského Řešení Gama, Jaroslava Heidlera Očkovaný satanem či pohádky pro děti od Marie Kubátové. V posledních letech se zabývá videotvorbou.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihy Tajemství starého sklepení (2011) a Provinilí (2014).

Narodil se v rodině svinišťanského hostinského, byl tedy rodem Čech, ale dostalo se mu německého vzdělání, měl určité znalosti i z latiny, úřadoval německy a své dvě literární práce napsal německy. Po léta byl vrchnostenským úředníkem, do služby nastoupil, když mu bylo 19 let, v roce 1842, ve svých 69 letech, byl na vlastní žádost penzionován poslední kuronskou držitelkou panství, kněžnou Paulinou Hohenzollern-Hechingen.

Před odchodem do výslužby napsal na žádost nového majitele panství, knížete Jiřího Schaumburg-Lippe, spis Die Herrschaft Náchod Statistisch-Topographisch und Historisch dargestellt (Statisticko-topografická a historická monografie náchodského panství, 1842), který uvádí důležité údaje o jednotlivých místech náchodského panství. Zůstal v rukopisu.

Nakladatelství Bor vydalo český překlad jeho druhé práce, Denkwürdigkeiten der Herrschaft Náchod (Pamětihodnosti panství Náchod, dokončeno 1842), které lze i přes subjektivní pohled autora na dobové události v období vlastnictví Náchoda a náchodského panství Petrem Kuronským a jeho dcerou Kateřinou Zaháňskou pokládat za významný dobový dokument.

Ačkoliv se David Jan Novotný narodil v Praze, kořeny jeho rodu jsou na Českoskalicku. Prošel řadou zaměstnání, po absolvování FAMU v Praze roku 1976 spojil svůj život s filmem, nejprve jako scénárista Filmového studia Barrandov, posléze jako vyučující na pražské FAMU, kde působil 15 let. V současnosti vyučuje na katedře žurnalistiky FSV UK a na Literární akademii Josefa Škvoreckého a působí jako dramaturg produkční společnosti ArtForum 21.

Do literatury vstoupil verši, v centru jeho zájmu však stojí próza, především povídky, které vyšly v několika souborech: Jak rodí chlap (1981), Má rozkošná Múza s hadrem v ruce (1986), Jak nevyloupit poštu (1987), Strážní andělé (2000). Z delších próz zmiňme tituly Strašáci a Poustevníci (1989), Život a sny (1991), Můj nejlepší kámoš (1997). Několik jeho dalších děl zatím zůstává v rukopisech. Je také tvůrcem téměř desítky filmových a televizních scénářů nebo adaptací vlastních či jiných próz. Nakladatelství Bor vydalo soubor jeho povídek Ro(c)k na vsi (2004), rozsáhlou povídku O půl páté před krámem (2005), knížku Pohádky ze starého mocnářství (2005) a další rozsáhlé povídky Truhlářská sonáta (2006) a Senior Quintet (2008).

Bohumil Nuska absolvoval Filozoficko-historickou fakultu UK v Praze, po absolutoriu pracoval od roku 1957 v Severočeském museu jako historik umění, 1990 vysokoškolským učitelem, od roku 1991 vedoucím nově vzniklé Katedry filozofie Pedagogické fakulty Technické univerzity. V roce 1968 doktorát z filozofie, roku 1997 habilitace (docent estetiky). Vydal řadu odborných publikací, především z oboru dějin knižní kultury a rovněž tak symboloniky, nové disciplíny, studující reflexe rytmu a z rytmu odvozených kvalit v lidské kreativní činnosti. Z beletristických prací, kromě textů vydaných časopisecky nebo ve sbornících, publikovány knihy Hledání uzlu (1967), Švihova aféra a Kafkův Proces (1969), Padraikův zánik (1997), Okamžiky (1998), Kafkův Proces a Švihova aféra (spolu s Jiřím Pernesem, 2000), Tanec Smrti (2002). K vydání připravena sbírka rytmizovaných textů Podzimy a jara, cyklus próz O Paní Vševládné, výběr ze samokreseb Léto, léto a sbírka prozaických textů Malé příběhy. Rozpracována je sbírka sonetů s pracovním označením Staré zahrady a před dokončením je román Granátový náhrdelník.

Nakladatelství Bor vydalo jeho román Ptačí údolí (2004), povídkovou knihu Obrazy neradostné (2007), filosofickou pohádku Kosmická událost (2008), knihu jeho rozhovorů s Radimem Kopáčem Rozhovory (2010), soubor jím vybraných a samokresbami doplněných starořímských citátů Bez studu a bez zábran (2013) a vzpomínkovou kroniku Skautské léto (2020).

Autorka vystudovala SVVŠ (tehdejší obdobu gymnázia) v Praze a po narození syna roku 1973 se s rodinou přestěhovala do manželova rodiště – Jablonce. Zde vystudovala uměleckou průmyslovku, obor pasířství. Nikdy se mu však nevěnovala a od roku 1982 aranžovala výlohy obchodů v Jablonci a okolí, což činí dodnes. Spolupracuje s muzeum bižuterie, prý tam její stopa zůstane alespoň pár let. A nejspíš ze stejného důvodu začala psát knížku Viktorie aneb Jak se píše prvotina (2007), jež je jejím prvním knižním titulem. Psala ji od jara do podzimu roku 2005, takže se dostává na knižní pulty po dvou letech od svého dokončení.

Vyučil se zedníkem a ševcem, ve své obci byl však vnímám jako všeuměl, který zasáhl do množství různých oborů (byl tkadlec, navlékač korálů, pěstitel brambor, obilí a léčivých bylin, po 10 let provozoval ve svém domě mateřskou školu).

Především však byl vynikajícím vypravěčem a svými vypravěčskými schopnostmi a zachovalým podkrkonošským nářečím upoutal pozornost spisovatelek Amálie Kutinové a Marie Kubátové, které ho navštěvovaly a jeho vyprávění zapisovaly. Jeho poudačky se staly součástí publikací obou autorek Vo hajnech a pytlákách, Muzikantské řemeslo, Muzikantský řemeslo a devatero jinejch, Tucet Krakonošovejch pobočníků a Krakonošův rok.

Nakladatelství Bor vydalo soubory jeho vyprávění Poudačky a vhačky (2011), Drobečky z pobejtek (2015), Všelijaký poudání (2019) a Prášenky a přitrefuňky (2023).

Po studiu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého působil na středních školách ve východních Čechách, od r. 1978 pracoval na Katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Zabývá se jazykovědnou bohemistikou, slavistikou, onomastikou a didaktikou českého jazyka. Habilitoval se pro obor Současný český jazyk. Těžiště jeho publikační činnosti je ve vydávání vysokoškolských skript a učebnic: Česko-polské materiály pro semináře slovanské filologie (1994), Vlastní jména v literatuře a škola (2000), Witajće do Lužicy. Úvod do horní lužické srbštiny (2002), Studie o současných hypokoristických podobách rodných jmen v češtině (2003), Sbírka užitečných materiálů pro onomastické semináře (2005), Selecta didactica (2005), Cvičebnice mluveného projevu pro učitele (2006), Didaktický inspiromat pro budoucí středoškolské češtináře (2008), Úvod do studia bohemistiky (2009), Základní jazykovědné a stylistické pojmy. Výběrový slovník lingvistické terminologie (2010).

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Rozhovory o češtině (2012).

Žije v Tanvaldě, pracuje jako technik ve firmě Preciosa-Ornela a správcuje malý penzion. Psaní je pro něj hobby, s oblibou se věnuje také dětem, vnoučatům, terénním motocyklům a cyklistice (v uvedeném pořadí). V zimě rád lyžuje a sníh si užívá i jako lyžařský instruktor. Píše externě recenze motocyklů pro motomagazíny a weby.

Podobný námět jako jeho prvotina O ženách, mobilech a broucích v hlavě (Motto, 2006), která vznikla spojením povídek ze šuplíku, rozvíjí i jeho kniha O ženách, mužích a skřítcích v hlavě (2011), kterou vydalo Nakladatelství Bor. O eponymních skřítcích ve své hlavě autor prohlašuje, že nemají rádi establishment, jsou trochu fatalisté, romantici, milují Lenku Filipovou a do jednoho jsou Kelti.

Jan Pikous, narozený 9. března 1929 v Hrejkovicích, okres Písek, žije v Liberci. Zabývá se volnou tvorbou (závěsné fotoobrazy), výzdobou interiérů, výtvarnými plakáty, ilustrační fotografií v časopisech, knihách, kalendářích a fotografií užitou v propagaci (katalogy) aj. Zúčastnil se mnoha domácích i zahraničních výstav, na nichž obdržel různé ceny a uznání, získal též několik ocenění v soutěžích výtvarné fotografie. Je členem Unie výtvarných umělců ČR. Vyvrcholením jeho dosavadní tvorby bylo sedm samostatných výstav v Japonsku, které v této zemi dosáhly neobyčejného ohlasu.

O svých japonských zážitcích vydal roku 1993 knihu Od pazderny po Tokio. V roce 1998 mu vyšla knížka Ze zápisků a fotografírování v jižních Čechách, o dva roky později kniha Velebení a hořekování. Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu V sandálech za emigrací, obsahující i část Vidina zlata na Yukonu, kterou napsal Zdeněk Švec.

V rodném Kolíně prožil válečná léta i počátek komunistické diktatury. Maturoval počátkem padesátých let a na vysokou školu mohl nastoupit až poté, co si odbyl povinnou praxi ve strojírenském podniku. Vystudoval Vysokou školu pedagogickou, obor dějepis a zeměpis, poté, v roce 1957, přišel na umístěnku do České Lípy. Vyučoval na tamějším gymnáziu, tehdy jedenáctileté střední škole, kde od počátku usiloval o to, aby svým studentům vedle povinné vyučovací látky vštípil ještě něco víc. Prostřednictvím Kruhu přátel umění působil na jejich kulturní povědomí a vychovával z nich široce humanitně vzdělané jedince.

V roce 1989 se začal angažovat v politice a v letech 1990 až 1997 působil jako první starosta České Lípy. V této funkci se přičinil o všestrannou obnovu zdevastovaného města. Nikdy nepřestal přednášet a publikovat v novinách a časopisech, jeho bibliografie čítá stovky článků. Na svých cestách poznal více než padesát zemí světa a profiloval se jako fotograf především uměleckého detailu. Každá z jeho dosavadních 20 výstav byla vždy tematicky zaměřená, vedle fotografií byly prezentovány také eseje. Dosud mu vyšly dvě knihy: Intimní Českolipsko (1994) a O České Lípě důvěrně (2012). Nakladatelství Bor vydalo jeho knihy Sny (2014) a Tulák (2015).

Žije s rodinou v Oseku u Duchcova a pracuje jako elektromontér v Severočeských dolech. Vedle literární tvorby se věnoval malování, experimentoval s řezbářstvím a keramikou a mezi jeho současné aktivity patří také fotografování. Psaní je však jeho stálou a největší vášní.

Ve své literární tvorbě tíhne k hororu, a proto před listopadem 1989 psal spíše „do šuplíku“, neboť tehdejší totalitní režim nebyl tomuto žánru příliš nakloněn. S nadšením proto přivítal revoluční listopad, a jeho první polistopadovou aktivitou byly protikomunistické pamflety, které tiskl a vylepoval s kamarády.

Čtenáři Oseckých novin dobře znají série jeho článků o hradě Rýzmburku, o oseckých strašidlech či o historii zdejšího cisterciáckého kláštera. První jeho povídka Bak vyšla v časopise Květy v r. 2000. Následovaly povídky Soví dům a Krvavé koleno, otištěné v příloze deníku Směr. Texty všech těchto próz jsou hororově laděny a k hororovým prvkům sklouzl i ve svém autobiografickém románu Inverze, který v roce 2010 vydalo Nakladatelství Bor. Také z jeho dalšího románu Společenstvo vlků (Kava-Pech, 2011) padá na čtenáře temná, až hororová atmosféra. Prvky hororu obsahují i povídky souboru Když dvanáctá hodina odbila, kterou v roce 2013 vydalo opět Nakladatelství Bor.

Středoškolský pedagog, muzikant a básník Milan Poutník se narodil v Jičíně, ale většinu života prožil v příhraničním Náchodě, kde v roce 2006 spoluzaložil autorské šansonové seskupení 6 NaChodníku. Už za studií v jičínském Lepařově gymnáziu a později i na Pedagogické fakultě v Hradci Králové (obor český jazyk/hudební výchova) se věnoval občasnému textování, ale hlavně aktivnímu muzicírování. Ovládá hru na většinu dechových a strunných nástrojů, ale jeho nejbližšími partnery jsou fagot Vendelín a vlastnoručně zrestaurovaná basa Amálka. Milan Poutník začal po vzniku „NáChodníků“ psát také texty šansonové, často velmi epické, místy lyrické, které publikum bez rozdílu vřele přijímá.

Nakladatelství Bor vydalo sbírky jeho písňových textů Ještě jsou rána cítit létem (2016), Ahasver (2018) a Ještě mi pořád scházíš (2023).

Jako vystudovaný strojní inženýr (na ČVUT v Praze promoval r. 1962) pracoval celý život ve strojírenském průmysluí (konstruktér, šéfkonstruktér, výrobní náměstek, ředitel atd.). V roce 1991 se s manželkou odstěhovali z Kolína, kde zanechali čtyři dcery s rodinami, do Smržovky.

Fotografováním se zabývá od svých dvanácti let, byl členem a po určité období i předsedou kolínského fotoklubu, který každoročně pořádal výstavy výtvorů svých členů. V roce 2003 přišel s novým stylem, takzvanou zrcadlovou fotografií, kterou uplatnil při hledání podivných tvorů a útvarů Jizerských hor. Jejich fotografie vystavoval v Kolíně, ve Smržovce, v Desné, Jablonci n. Nisou, Liberci a r. 2005 na Hradčanském náměstí v Praze.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Podivní tvorové Jizerských hor (2007).

Liberecký novinář, překladatel a básník Luboš Příhoda vystřídal řadu řídících, technických i dělnických povolání. Knižně vydal mimo jiné překlady poezie – Helmut Preissler Hlasy mrtvých a živých (SN 1961), Reiner Kunze Věnování (SN 1964 – společně s Ladislavem Dvorským, Milanem a Ludvíkem Kunderou), Hanns Cibulka České motivy… (SN 1967); próza – Johannes Bobrowski Litevské klavíry. Boehlendorff a ti druzí (Odeon 1971 – kryto Jiřím Votavou), od téhož autora Tanečník Malige (Vyšehrad 1989) a C. F. Mayer Král a světec (Vyšehrad 1994). Vlastní tvorbu, ale zejména překlady povídek a poezie z němčiny, publikoval v řadě časopisů, denním tisku a rozhlasu, jeho verše byly naopak publikovány v německých časopisech i v malé antologii české poezie Vítr jménem Jaromír (Der Wind mit Namen Jaromír, Verlag Volk und Welt, Berlín 1961). Pro velkou antologii Poezie NDR (Odeon 1982) přeložil verše sedmi básníků (autorství kryto Jiřím Votavou pseudonymem Jan Votava). Je autorem a spoluautorem několika rozhlasových her (krytých různými jmény) a jevištní adaptace Tří zlatých vlasů děda Vševěda (Mladá scéna, Ústí nad Labem 1986). Po sametové revoluci šéfredaktor obdeníku Region v Liberci. Je činný v Syndikátu novinářů České republiky, patří mezi zakládající členy Kruhu autorů Liberecka. V Nakladatelství Bor mu vyšla kniha básní Promluvy do zdi, která zahrnuje jak jeho vlastní tvorbu, tak i překlady německé poezie. V nakladatelství také vyšel jeho překlad knihy Návrat pod zelenou střechu německé autorky Isy Engelmann. Obě poslední knihy vydalo Nakladatelství Bor jako zakázku pro Kruh autorů Liberecka.

Alex Röhrich vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy obor český jazyk a česká literatura. Od roku 1995 působí jako odborný asistent na Fakultě sociálních věd UK, od roku 2001 externě. V roce 2008 ukončil doktorandské studium mediálních studií na této fakultě a obhájil doktorandskou práci Ideologie, jazyky, texty. Analýza a interpretace textů Rudého práva z roku 1953 a 1975 a Práva z roku 1997, již Nakladatelství Bor vydalo v edici Jazyky a texty.

V současnosti se věnuje práci v oboru public relations, spolupracuje s přední českou agenturou Ewing Public Relations. Stále vyučuje na FSV UK kulturu mluveného projevu a rovněž učí na katedře bohemistiky Přírodovědně-humanitní a pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, a to kulturu mluveného projevu, základy marketingové komunikace a praktickou stylistiku. Mimo to se věnuje hlasové výchově v redakci zpravodajství České televize.

Vystudoval češtinu a historii na pedagogické fakultě, později, už jako učitel na základní škole v Hořičkách, si doplnil vzdělání studiem oboru archivnictví–historie na filosofické fakultě. Po sedmiletém učitelování školu opustil a odešel do Okresního muzea v Náchodě, s nímž spojil svůj další život. Stal se jeho ředitelem a z pozice své funkce se podílel na rozsáhlých změnách, jimiž muzeum prošlo. Mimo jiné se mu podařilo zahájit rozsáhlou ediční činnost. Např. byla vydána řada publikací s tematikou opevnění 1935–1938. Od roku 1985 vychází sborník Náchodsko od minulosti k dnešku, po čtyřiceti letech jediné souvislé vlastivědné periodikum v regionu.

Pestrá je i jeho osobní publikační činnost, v níž mimo desítky článků, recenzí, glos a jiných publicistických textů dominují zejména samostatné monografie. Prvotina Odboj občanů okresu Náchod v zahraničních pozemních jednotkách (1936–1945) z roku 2000 přináší přehled účastníků všech druhů zahraničního odboje ve vztahu k regionu a zároveň sleduje regionální i celostátní historické, kulturní i společenské souvislosti. Kniha Běloveská tragédie – příčiny, průběh a následky (Náchod 2006) rekonstruuje události z května roku 1945 v Bělovsi u Náchoda krátce po podepsání německé kapitulace.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihy Egon Hostovský a rodný kraj (2008), která vyšla ke stému výročí narození hronovského židovského spisovatele Egona Hostovského, Aby se nezapomnělo… (2010), jež byla vydána k příležitosti uplynutí šedesáti pěti let od konce druhé světové války, a Náchod za Protektorátu (2012, spolu s Alenou Čtvrtečkovou).

Za badatelskou a publikační činnost mu byla Kulturní a sportovní nadací města Náchoda udělena Cena v oblasti kultury za rok 2010. V roce 2012 byl ministrem obrany oceněn vyznamenáním Zlatá lípa.

Lucie Sedláčková vystudovala obor Český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje jako redaktorka v nakladatelství. Nakladatelství Bor vydalo v edici Jazyky a texty její diplomovou práci Islám v médiích. Mediální reprezentace sporu o karikatury islámského proroka Mohameda v Mladé frontě DNES (2010).

Vystudoval herectví na JAMU v Brně a později tamtéž postgraduálně ještě režii. Jako herec působil v Západočeském divadle v Chebu, v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a v Divadle na okraji v pražském Rubínu. Režijně se uplatnil především v příbramském divadle, kde byla jeho poslední inscenací stejnojmenná dramatizace knihy Ireny Douskové Hrdý Budžes s Bárou Hrzánovou v hlavní roli; na Vyšší škole herecké v Praze, kde krátce působil jako pedagog–režisér, nastudoval Mášovu dramatizaci povídky Rváč od I. S. Turgeněva. Zajímavou zkušeností pro něj byla režijní asistence u Formanova filmu Amadeus. Mimo svou profesi nabízí průvodcovskou činnost po horách Evropy v létě i v zimě (licenci horského vůdce má od roku 1990).

Co se týče literární tvorby, spolupracoval jako odborný poradce a překladatel na knihách s horolezeckou tematikou, vydávaných nakladatelstvím BRÁNA. Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (2013).

Dirigent, hudební skladatel a hudební pedagog. Po absolutoriu pražské konzervatoře se věnoval dirigování operních představení, i když od počátku inklinoval k náročnému komornímu žánru v opeře i orchestru. Předurčuje jej k tomu důvěrná znalost pěvecké techniky i houslové hry jako základu komorního projevu. Jako hudební skladatel se nejvíce zabýval filmovou hudbou, kdy spolupracoval se svým bratrem Václavem, scénáristou a režisérem dokumentárních filmů. Napsal nápěvy k básním S. Ščipačeva a k lidovým baladám, kantátu Země a je autorem četných instrumentací ke skladbám jiných hudebníků. Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Muzikantské zpovídání (2005).

Nejpřirozenějším prostředkem komunikace nesvětem mu byla poezie, jíž vstoupil do literatury v roce 1962 sbírkou Už to v nás zůstane. Jeho osobitý typ básnictví se plně projevil až v pořadí sedmým básnickým souborem příznačně nazvaným Otvírání srdce (1994). Za bilanční sbírky, v nichž nabýval vrchu smutek, lze považovat čtyři poslední: Odysseův ostrov (2000), Dobývání Annapúrny (2004), Živé ploty (2006) a Srázy (2007).

Autor se více proslavil jako tvůrce knih pro děti, z nichž ke čtenářům promlouval jiný člověk – sršící vtipem, mnohdy až nevázaným, bystrý pozorovatel okolního světa a dobrý posluchač současné dětské mluvy, libující si v nonsensových hříčkách často až rozverně dadaistických. Vydal 11 básnických sbírek pro děti, z nichž nejúspěšnější byly ty, v nichž se inspiroval lidovou poezií, jmenujme aspoň Lidové písně a říkadla pro nejmenší (2001), Česká říkadla (2001), Neposedná abeceda (2002) a poslední titul Medvěd na plovárně (2004).

Jeho prozaická tvorba pro děti čítá 17 titulů a přinesla mu nejvíce uznání. Bylo to zásluhou Kosích bratrů (1984), kteří dostali podobu televizního večerníčku, rozmarného povídání Slonům vstup zakázán (1993) a příběhové prózy Dědeček z višně (1998), za něž se mu dostalo literárních cen z oblasti literatury pro děti.

Kompletní autorova bibliografie obsahuje také několik loutkových her a více než sedmdesát autorských pohádek pro rozhlasové pořady zvané Hajaja. Za celoživotní literární dílo Ludvík Středa obdržel Čestnou medaili Statutárního města Liberce.

Byla nejstarší z šesti dětí hronovského evangelického faráře Josefa Šáry a jeho ženy Marie, rozené Hofmanové. Studovala hru na klavír v dívčím vzdělávacím ústavu v saském Ochranově (Herrnhut), sama pak hru na klavír vyučovala v ústavu pro výchovu evangelických dívek v Krabčicích u Roudnice nad Labem. Později byla učitelkou náboženství při libeňském evangelickém sboru v Praze. Jako jediná z Šárových dětí zůstala svobodná. Jejím velkým zájmem bylo cestování, za první republiky procestovala západní Evropu a Jugoslávii. Převážnou část svého života prožila v Hronově, kde spolu s bratrem Jaromírem nechala za pomoci státní subvence postavit dům čp. 147 v ulici Českých bratří. O tom, že měla literární talent, svědčí zvláště její velmi poutavé deníky. Ty vzaly bohužel za své při stěhování Marty Šárové do Prahy nedlouho před její smrtí. Tiskem vyšla pouze kniha Na Chocholouši (první vydání Praha 1923, druhé, rozšířené vydání Liberec 2001).

Vystudoval FAMU Praha, obor dramaturgie a scénáristika. Pracoval jako závozník, dělník, vychovatel, vedoucí internátu a v letech 1993 až 2000 jako novinář. V současné době je bez trvalého zaměstnání. Je jedním ze zakládajících členů Kruhu autorů Liberecka.

Roku 2001 vydal s astroložkou Alenou Kárnikovou knihu Kdy s Lunou do postele (nakladatelství Erika, Praha). Ve stejný rok vyšel první díl jeho liberecké tragikomedie Případ spravedlivého vraha. Druhý díl Smrt podle Marka (obě nakladatelství Erika, Praha) byl vydán v roce 2002.

Nakladatelstvím Bor vydaný třetí díl liberecké tragikomedie, nazvaný Perpetuum mobile aneb Vládcové (2003) seznamuje čtenáře, podobně jako oba díly předešlé, s poměry v libereckých veřejných institucích. Jeho silnou stránkou je umění vyprávět, vedení dialogů a nezaměnitelný, často černý humor. Vedle knih, které píše na zahraničních cestách, je také autorem povídek. Ty jsou nejčastěji otiskovány v dvouměsíčníku SvětLIK, jehož je Jan Šebelka editorem.

Pochází z rodiny založené hned na počátku první republiky, v jejímž duchu rodiče vychovali svoje děti a zajistili jim vzdělání. Rodina tak žila v souladu s prvorepublikovými morálními zásadami, včetně výchovy, přístupu k práci i oddanosti ideálům zakladatelů nově vzniklého státu.

Ladislav Šikola vystudoval sklářskou průmyslovou školu v Železném Brodě a za druhé světové války byl totálně nasazen v Říši, tedy mimo protektorát Čechy a Morava. Po skončení války vykonal dvouletou vojenskou službu a pracoval ve sklářském průmyslu, avšak brzy se začal věnovat školní výuce jako učitel sklářských a výtvarných předmětů.

Měl velmi široké zájmy sportovní i umělecké. Co se týče sportu, byl od dětství aktivním členem Sokola, kde v dospělosti působil i jako cvičitel. Jako cvičenec se vedle všech sokolských sletů účastnil i pozdějších spartakiád.

Díky svému vynikajícímu hudebnímu nadání a znalostem byl přes 30 let platným členem pěveckého sboru Janáček v Jablonci nad Nisou, s nímž absolvoval dokonce ještě ve svých skoro osmdesáti letech věku šňůru koncertů po USA.

Výtvarné nadání realizoval jako malíř (uskutečnil výstavu akvarelů) i jako vášnivý fotograf a svoje snímky otiskoval v několika časopisech a novinách, s nimiž zároveň spolupracoval jako dopisovatel. Podílel se také na knize o Jablonci nad Nisou.

S manželkou Marií vychovali dva syny a dceru, jimž poskytli vysokoškolské vzdělání. Všechny děti se vydaly ve stopách rodičů, ať již jde o učitelské povolání, nebo o sklářský průmysl.

Nakladatelství Bor vydalo jeho vzpomínkovou knihu Kluci první republiky (2010).

Náchodský rodák a krkonošský patriot žije ve Svobodě nad Úpou. Po neúspěšném pokusu být lesníkem se vyučil kolářskému řemeslu. Zbytek předdůchodového věku pracoval jako truhlář. Je literát samouk, od roku 1990 příležitostně publikuje v regionálním tisku, hlavně v časopise Krkonoše – Jizerské hory, vydávaném ve Vrchlabí, a v experimentálním půlročníku Výčepní list, který obětavě vydává Rodinný výčep v Přibyslavi u Nového Města nad Metují. Je členem redakční rady tohoto periodika.

Nakladatelství Bor vydalo jeho vzpomínkovou knihu Antipády. Poznámky k životopisu (2004).

Vystudoval filosofii a dějepis na Univerzitě Karlově v Praze, od roku 1950 vyučoval na libereckém gymnáziu F. X. Šaldy, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1982. Od raného mládí se věnoval mnoha koníčkům. Nejprve ochotničil, po příchodu do Liberce hrál v tanečním orchestru, od roku 1955 zpíval v pěveckém sboru Ještěd, kde mezi lety 1967 a 1986 vykonával funkci předsedy. S Ještědem úzce souvisely i jeho další aktivity – fotografování (snímky z cest se sborem několikrát vystavoval) a psaní (po mnoho let posílal články o těchto cestách do časopisu Lidé a země). V psaní pokračuje i v důchodu (Obrazy ze stoleté historie sboru Ještěd, životopis dirigenta J. Pazderky), v poslední době se věnuje překladům z francouzské a italské literatury. Spolupracuje s Českým rozhlasem a s nakladatelstvím Olympia.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Příběhy ze symposia nedávných dnů (2015).

Vystudoval filozofii, sociologii, ekonomii a matematickou statistiku na Filozofické fakultě UK a v roce 1949 získal titul doktora filozofie a inženýra. Po ukončení studií přednášel logiku, epistemologii a filozofii vědy na FF UK. Brzy poté, co byl v polovině 50. let z politických důvodů zbaven možnosti působit v humanitních oborech, odešel do Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV.

Již od počátku 60. let si získal uznání v zahraničí, kde byl vnímán jako představitel analytického filozofického myšlení. V té době navázal kontakty s předními zahraničními filozofy a logiky a stal se členem redakčních rad prestižních mezinárodních časopisů. Ve druhé polovině 60. let začal v důsledku uvolňování politické situace postupně vzrůstat ohlas jeho vědecké práce i u nás. Roku 1968 byl jmenován řádným profesorem UK, založil Ústav pro teorii a metodologii vědy ČSAV, mezi lety 1968 a 1970 předsedal komisi UNESCO pro vědní politiku. Na jeho další profesní činnosti se odrazila politická situace po srpnu 1968 – hned v roce 1969 byl zrušen Ústav pro teorii a metodologii vědy a L. Tondl opět ztratil možnost pracovat ve svých oborech. Proto po následujících dvacet let působil v oboru informatiky a využití počítačů a počítačové grafiky v projektování (Projektový ústav dopravních a inženýrských staveb v Praze). Nadále se věnoval teoretické oblasti, a přestože doma nesměl publikovat, s pomocí zahraničních kolegů mohl výsledky své práce otiskovat nejen na Západě (USA, Francie, Německo, Švédsko), ale i v sovětském bloku (Polsko a hlavně SSSR).

Po listopadu 1989 působil v čele Střediska pro vědu, technologii a společenská studia AV a opět přednášel na UK. Stal se čestným členem mezinárodních vědeckých společností a zasedal v redakčních radách několika renomovaných zahraničních časopisů. Jeho práce výrazně zasáhly do řady disciplín, obzvláště do sémantiky, sémiotiky, filozofie jazyka, logiky, epistemologie, informatiky, filozofie vědy a filozofie techniky.

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihu Člověk ve světě techniky (2009).

Absolvoval Vysokou školu pedagogickou v Praze, obor čeština–dějepis, a poté postgraduální studium na FF UK v Praze. V letech 1961–1998 působil jako středoškolský profesor na Střední lesnické škole v Trutnově. Od června 1961 žije s manželkou Zdenou v Jaroměři.

Člen Obce spisovatelů a Klubu autorů literatury faktu.

Je regionální obecný a literární historik, bohemista a onomastik, regionalista a bibliograf. Je autorem 17 samostatných knižních publikací, u desítek dalších je spoluautorem. Jedná se o odborné práce, knihy literatury faktu, bibliografie a filmografie, vlastivědné monografie a historické seriály na pokračování. Je spoluautorem 4 vydání středoškolských učebnic českého jazyka.

Z knižních publikací uveďme komentované bibliografie Božena Němcová ve filmu a televizi (1968), Božena Němcová v plastice (1970) a vlastivědy obcí: Starý Ples 1186–1986 (1988), Jasenná (1994), Vlkov 1229–1999 (2000) a supplementum Jasenná 1298–1305–2007 (s Ing. J. Slezákovou, 2007).

Nakladatelství Bor vydalo jeho knihy Osobnosti Jaroměře (2011) a Humorista Jaroslav Hašek a Jaroměřsko (2012).

Vystudovala bohemistiku a učitelství pro střední školy na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. V současnosti vyučuje Český jazyk a literaturu na VOŠ a SPŠ grafické v Hellichově ulici v Praze a spolupracuje s Centrem pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT) na podobě nové státní maturity. Nakladatelství Bor vydalo její knihu Děti a reklama.

Žije v Liberci a dnes se angažuje v občanských iniciativách. Jako vystudovaná knihovnice působila v 90. letech jako ředitelka Státní (později Krajské) vědecké knihovny v Liberci. Podstatná část jejího působení na ředitelském postu je spojena s výstavbou jedné z nejmodernějších knihovních budov v naší republice, jež byla nazvána „Stavbou smíření“. Tento ojedinělý počin přinesl V. Vohlídalové vedle mnoha nepříjemností také celou řadu ocenění. Např. cenu Polského svazu knihovníků (1996); cenu saského Svazu knihovníků (2001); Cenu časopisu Architekt (2001); zvolení jednou z osobností Liberecka čtenáři deníku Liberecký den (2001); Kříž za zásluhy 1. třídy Spolkové republiky Německo (2002); Zlatou medaili Technické univerzity Liberec (2003); nominaci na Nobelovu cenu míru v r. 2005, jíž se mělo hromadně dostat skupině 1000 žen za aktivity ve prospěch mírového života a demokracie. Publikovala řadu časopiseckých článků, prezentovala a přednášela na témata knihovnictví, výstaveb a koncepcí služeb knihoven, česko-německých vztahů, lidských práv, postavení menšin… Nakladatelství Bor vydalo její vzpomínkovou knihu Na houpačce nejen s knihovnou.

Ačkoliv se náchodský patriot, divadelní ochotník, recitátor a básník Libor Volný narodil v Karviné, už půl roku po jeho narození se rodiče vrátili do Náchoda. Tam prožil – s výjimkou studia na obchodní akademii v Trutnově a vojenské služby – celý svůj život. Produktivní léta strávil jako zaměstnanec tehdejší Státní banky československé, při tom hrál, recitoval, psal básně. Většinou jen pro sebe a své nejbližší přátele. Tak vznikly rukopisné sbírky Mezidobí nebo Jablka a Eva. Později se sblížil s výtvarníkem Karlem Šafářem a z jejich dílny vyšlo několik sličných souborů, v nichž Šafářovy grafiky doprovázejí verše Libora Volného, např. Náchodský zámek, Viděl jsem Náchod jak v barevném sklíčku (k životnímu jubileu obou autorů), Domov na dosah. Napsal také text k Náchodské vánoční mši Jaroslava Celby. Láska k Náchodu a jeho okolí hraje u Libora Volného významnou roli, proto také k sedmisetpadesátiletému jubileu města vydalo Nakladatelství Bor výběr z Volného veršů Domov na dosah (2004).

Daniela Zítková vystudovala v letech 1997 až 2003 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy český jazyk a literaturu v kombinaci s překladatelstvím a tlumočnictvím (angličtina). V roce 2003 složila na Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK rigorózní zkoušku. Externí doktorské studium na Ústavu českého jazyka a teorie komunikace ukončila v prosinci 2007 obhajobou disertační práce Komunikační přístup ke zdvořilosti a jeho aplikace na reklamní texty, již v roce 2008 vydalo Nakladatelství Bor v edici Jazyky a texty.

Od roku 2001 se věnuje simultánnímu a konsekutivnímu tlumočení, dlouhodobě spolupracuje se státní správou i soukromým sektorem a tlumočí mimo jiné odborné konference, pracovní semináře, obchodní jednání, schůze či tiskové konference. Kromě tlumočení, jež tvoří hlavní náplň její práce, se dále zabývá i neliterárním překladem a po absolvování dvousemestrálního Doplňkového studia pro tlumočníky a překladatele na Právnické fakultě UK v roce 2004 se v oblasti překladu specializuje především na právo a právnickou angličtinu.