Publikace Poezie

Nejnovější sbírka Anny Brikciusové pokračuje v tendenci, jež je u ní patrná od chvíle, kdy napsala svou první sbírku. Je to postupně vzrůstající úspornost a sevřenost textů. Autorčin výraz je stále stručnější a zhuštěnější, přičemž si však zachovává značnou míru originální obraznosti, jež se nyní zdá být dominantním prvkem její poezie. Verše pouze naznačují svébytný a bohatý autorčin vnitřní svět i její cit pro půvab drobných věcí a okamžiků, avšak právě onen pouhý náznak je značně podněcující. Díky němu si čtenář kteroukoliv z básní sice přečte téměř v mžiku, ale pak o ní dlouho přemýšlí, čte znovu a přitom odhaluje mnohé skryté vrstvy. Zvláště proto se četba veršů Anny Brikciusové může pro vnímavého čtenáře stát jedinečným zážitkem.

Mladá liberecká autorka ve svém básnickém debutu nesmlouvavě a bez odboček míří k podstatě svého sdělení, což může ve čtenáři způsobit nepokoj a zneklidnit ho. Básně nic nesmlčují, pouze vyjevují, nasvěcují to spatřené i tušené do co nejreálnějších úhlů. Ale je to rozrušení nanejvýš potřebné. Ačkoliv se může zdát, že marnost předbíhá zmar, pableskuje v autorčiných verších silná naděje a víra v to, že je tu i jiná možnost konce. Že paže se dokáží zmorfovat ve větve a šupiny. Že možná umíme najít vzácný lék a čas utišit náboje složených zbraní. A to určitě není málo.

V pořadí čtvrtá samostatně vydaná sbírka nymburského básníka a muzikanta zahrnuje verše z let 2019 až 2024 a je z velké části inspirována autorovou činností v denním centru, azylovém domě a noclehárně v Praze-Holešovicích. Tento vliv je ve sbírce všudypřítomný, odráží se na formě básní, které jsou hodně civilní a postrádají skoro všechny obvyklé příkrasy kromě rýmů, na jazyce, plném výrazů hovorové češtiny, ale především na celkové atmosféře sbírky, jež překvapí svou působivostí a přesvědčivostí. Opravdu není těžké poznat, že obsah veršů je prověřený autorovými osobními zážitky a prožitky. Jsou to básně o našem soudobém světě se všemi krásami i ošklivostmi, i když ty krásy převažují. Jen nejsou čtenáři servírovány na první dobrou, a musí si je ve verších poctivě vyhledat. Celkový dojem ze sbírky umocňují fotografie Vladimíra Škuty, tvořící s verši nedílný celek.

Autorka se ve své sbírce představuje jinak, než jak jsme u ní byli dosud zvyklí, tematicky, stylově i emočně. Její verše, tentokrát téměř bez interpunkce, mohou pro svůj velmi omezený formát působit svazujícím dojmem, ale čtenáři nabízejí úžasný prostor k bezbřehé fantazii. Inspiraci pro ně čerpá i nadále v sobě a kolem sebe, v přírodě a v každodenním životě, nechybí však ani závažná společenská témata. Její oči vidí více než oči mnohých jiných, a pak už není třeba vysvětlovat, stačí jen reflektovat. A tato reflexe je neotřelá, často až překvapivě hravá, dokonce se občas objevují i jazykové hříčky. Nejde přitom o hravost nahodilou, vždyť jedním z výrazných rysů básní je jejich pečlivé pointování. Kromě toho je z každého verše, z každého slova přesvědčivě patrná radost z psaní jako prostředku sebevyjádření. Jako by jimi básnířka zvala své čtenáře, aby se k ní připojili a ozvláštnili tak svůj život, stejně jako je ozvláštněn ten její. Těžko lze přesvědčivěji vyjádřit, jak je pro ni vlastní tvorba důležitá.

V pořadí druhou autorovu sbírku po souboru Domů (2020) lze vnímat jako bilanční. Společným jmenovatelem jeho veršů jsou oblíbená témata, mezi nimiž vynikají divadlo, hudba, příroda, ale především Praha a láska ve všech podobách, jak ji v nejčistší podobě nacházíme v lidové slovesnosti, kterou se mnohé básně sbírky inspirovaly. Každý verš, každé slovo jsou tady důkladně promyšlené, mají své místo a výrazné pointování básní zdůrazňuje jejich naléhavost a reflexivitu. Tlumočí nám přesvědčení svého tvůrce, že poezie, jež se stala jeho celoživotním krédem, patří do našich životů více než cokoliv jiného, nejen proto, že nezná žádné hranice, ale obzvláště z toho důvodu, že má schopnost kultivovat naše duše a zušlechťovat vše okolo nás.

Sbírka přináší soubor textů vzniklých v průběhu let 2014–2020, jejichž velká část byla primárně určena pro živý přednes na slam poetry exhibicích a při veřejných autorských čteních od roku 2018. Básně zároveň mapují autorovy performativní začátky, které on sám přibližuje následovně:

Představte si místnost se zataženými žaluziemi. Stěny pokoje mají vybledle žlutou tapetu, všude kolem se povaluje spousta blíže neidentifikovatelného nepořádku, kterému se člověk snaží vyhýbat očima, protože by na něho něco z toho mohlo mrknout zpátky. Atmosféra je prosycená cigaretovým kouřem, potem, sebevinou a sebelítostí. Na zemi, nebo na modrém gauči leží člověk zabalený v chabé dece ze sarkasmu a černého humoru, jíž používá jako obranný mechanismus proti realitě. Takové bylo prostředí, v jakém vznikala tato sbírka. Takový byl člověk, který ji tehdy psal.

Desátá knížka dnes už emeritní učitelky v literárně-dramatickém oddělení liberecké ZUŠ nabízí rozsahem nevelké básně, jež dokážou čtenáře pohladit po duši. Objevují se v ní přírodní motivy, protože příroda, a zvláště les, patřily vždy k autorčiným velkým láskám, ale také úvahy o životě a o všem, co přináší. V mnoha reflexivních pasáží plných vůní, barev a zvuků, vnímáme výraznou zpěvnost, silně poznamenanou vlivem lidových písní, s nimiž básnířka, původem z Moravy, vyrostla. Paní Milena Hercíková je silná osobnost, nesmírně pozitivní, empatická a plná fantazie. A to vše lze z její poezie vyčíst, ponoříme-li se do ní aspoň trochu hlouběji než do běžného čtiva. Nabízí lásku, pochopení a útěchu v těžkých chvílích. Texty doprovázejí ilustrace jablonecké výtvarnice Kamily Dlouhé, v mnoha ohledech s verši až nečekaně souznějící.

Kniha přináší práce dvaceti účastníků druhého ročníku přehlídky poezie, jež se konala v září roku 2021. Sborník chce tak jako samotný festival zlomit určitý předsudek a dokázat, že kulturní akce v Liberci může být dostupná pro všechny a existovat i v případě, kdy její téma není vlastní většinové společnosti. Poezie totiž nemá přesnou definici, nezná škatulky, jako je nikdy nebude znát život nikoho z nás. Titul almanachu Poezie není žvýkačka může na první pohled působit zvláštně, možná tajemně. Je to však do určité míry reakce na rozličné a nekonečné hledání definice pojmu poezie. A citát z francouzského básníka Reného Chara se svým sarkastickým až dadaistickým nádechem nad tou nekonečnou debatou létá povznesen. Vždyť přece povznést se občas nad něčím není na škodu.

Na obálce publikace je zvěčněno dějiště festivalu spolu s jeho maskotem, jímž byl tentokrát Bubblegum Man. Autorkou obálky, ilustrací knihy i její grafické podoby je Olga Veselá, almanach edičně připravil Martin Trdla. Jedinečnost publikace podtrhuje její formát a také použití papíru ve vintage stylu, stejně jako tomu bylo u almanachu minulého.

Tato publikace, která je částečně antologií a částečně čítankou, představuje výběr z tvorby prozaiků, básníků a výtvarníků žijících na české a polské straně Euroregionu Nisa. Svým přeshraničním záběrem volně navazuje na podobně zaměřené publikace Naše krajina slov a Krajina našich slov, vydané v letech 2011 a 2019. V nich však byli partnery českých umělců tvůrci žijící v Německu. Záměr obou projektů je ale stejný – ukázat milovníkům literatury a výtvarného umění, co se na tomto poli děje v jejich těsném sousedství.

Nakladatelství Bor knihu vydalo ve spolupráci s Euroregionem Neisse-Nisa-Nysa a Libereckým autorským kruhem.

Kniha přináší kompletní, dosud uceleně nepublikované vydání čtyř básnických sbírek Josefa Kocourka, jež jsou uloženy ve Vlastivědném muzeu v Šumperku. Edice je protkána méně známými a neokoukanými fotografiemi autora, jednoho z nejoriginálnějších představitelů české meziválečné literatury. Cílem tvůrců knihy je zprostředkovat čtenáři Kocourkovo básnické dílo, které svým osobitým přístupem a pojetím rovnocenně doplňuje jeho mnohem známější a hojně vydávané prozaické práce.

Po knihách Ještě jsou rána cítit létem a Ahasver již třetí sbírka písňových textů profesora náchodského gymnázia, kontrabasisty a básníka Milana Poutníka. O šansonech se říká, že jsou to tříminutová dramata všedního života. Představují příběhy, které se možná staly, možná nestaly, ale určitě se stát mohly. Dokonce někdy voní, třeba jako nevětraný pokoj nebo květinová zahrada. V každém případě je to vůně života, který je přes všechny těžkosti tak krásný. Atmosféru některých básní dotváří originální ilustrace výtvarnice Kláry Novotné Mičíkové. Ta s kapelou i autorem dlouhodobě spolupracuje a při výběru textů, které svými výtvarnými interpretacemi doprovází, měla zcela volnou ruku.

Nejnovější autorčina sbírka přináší, jak jsme u ní zvyklí, křehce působící poezii, jejíž výrazová úspornost připomíná miniatury ne nepodobné japonským haiku. Navzdory svému nevelkému rozsahu si však verše, obsahující pronikavé postřehy ze světa okolo nás a hluboce se zamýšlející nad krásou i tragičností osudů jednotlivců i celé planety, zachovávají značnou míru originální obraznosti, charakteristické propojením konkrétního a abstraktního. Básnířčina poezie nehýří nápadnými vnějšími efekty, je však výrazná svou myšlenkovou i citovou hloubkou. Na zdánlivě klidném pozadí všednodennosti vibruje silné existenciální napětí a úzkost, ale také naléhavost, dokazující dávnou premisu o umění, kam řadíme jak poezii, tak rovněž hudbu, jež je další autorčinou doménou. Podle této premisy je nám umění bytostně zapotřebí, protože kultivuje naše srdce i našeho ducha, a tím také vše kolem nás.

Vojtěch Vaner prozkoumal severní teritoria a výsledky sevřel v nové knize básní. Texty se tu vzepřely pravidlům: přesunuly názvy dovnitř veršů a pointy mimo prostor vymezený pro pointy. Neukázněná, vesele obrazná a podvratně smutná poezie. Skutečná strašlivě. Jako symbol lyžařského vleku.

Ve své nejnovější sbírce básnířka navazuje na trend realizovaný i v předchozím básnickém souboru Kropení svěcenou vodou. Rozehrává motivy antropomorfizované přírody, lidské každodennosti a také aktuálního fenoménu izolace jedince, způsobené pandemií covidu-19. Příznačné jsou rovněž melodické základy autorčiných veršů, ovlivněné jejím hudebním vzděláním. Jak píše recenzent, čtení jejích veršů je čtením notových zápisů kantilén. Co je v této sbírce nové, je vysoká míra uplatnění smyslových vjemů, snad všech, které člověk má. A také poměrně složitá symbolika, nápadnější než jindy. Pozvání k četbě veršů, jež svým nevelkým rozsahem mohou budit dojem nenáročnosti, je zároveň pozváním k rozkrývání důmyslných symbolů, což se pro nás, čtenáře, může stát nečekaně hlubokým zážitkem.

V nové básnířčině sbírce se vedle pro ni příznačných motivů přírody a lidské každodennosti objevují v celé svojí podivuhodné jedinečnosti také ohlasy aktuálního fenoménu izolace jedince, umocněné fatálním děním spojeným s pandemií covidu-19. Ta sice do jisté míry omezuje existenci lidí na celém světě, ale v našem prostředí mohla navíc některými restrikcemi vyvolávat reminiscence na neblahé období bývalého režimu. Tyto tóny však nejsou trvalé a také jejich intenzita se neustále proměňuje. Vždyť je třeba mít na mysli, že básnířka je zároveň muzikantka, a její zvukomalebné verše citlivě postihují širokou škálu lidských emocí od temných, často teskných, až k těm nejjásavějších. Tak jako u předchozí sbírky, i tady si autorka sama vybrala motiv na obálku, tentokrát reprodukci obrazu od francouzsko-kolumbijské malířky Marie Transon. A stejně jako minule, i teď s ním souzní celou svou bytostí.

Souborná edice pěti sbírek lyriky, které vznikaly v letech 1999 až 2013, představuje obrat od rozměrnějších elegií a poém z období totality, jež autor shrnul v souboru Poesie Z. Kniha Buď jako oblaka k němu tvoří jakýsi pendant, jehož poetikou je píseň. Autor ji chápe jako vyjevování bytí a jeho smyslu v okamžicích, které mohou být krátké, ale opakují se, a tak vytvářejí souvislost života, jinými prostředky nedostupnou. Kdo si „pozpěvuje“, naráží mimoděk na zvuk věcí, které tvoří jeho svět.

Kniha přináší práce devatenácti účastníků historicky prvního bienále přehlídky poezie, jež se konala v září 2019. Sborník chce tak jako samotný festival zlomit určitý předsudek, a snad i odpor vůči poezii, a přesvědčit diváky, že tento literární obor je běžnou součástí každodennosti. Poezie totiž nemá přesnou definici, nezná škatulky, jako je nikdy nebude znát život nikoho z nás. Každý z oddílů almanachu, věnovaných jednotlivým autorům, uvádí reprodukce originální linorytové grafiky s podobiznou autora textů v realitě jeho běžného života. Tady je však básník vyvedený jako mimozemšťan, v duchu toho, jak poety vnímají někteří z nás, mající je za bytosti z jiné planety. Z obálky publikace, která je kombinací koláže a linorytu, zhlíží maskot festivalu – ufon. Autorkou ilustrací a návrhu grafické podoby knihy je Olga Veselá, almanach edičně připravil Martin Trdla. Jedinečnost publikace podtrhuje její formát a také použití papíru ve vintage stylu.

Hudebnice a literátka, která dosud vydala jednu prozaickou a jednu básnickou sbírku, navazuje ve své aktuální knize básní na tu předešlou, jež vyšla v roce 2017 pod názvem Kolibří úsměv. Z ní, stejně jako z té nynější, vycítí poučený čtenář autorčino hudební cítění i vzdělání. Je patrné na hře se slovy, jejímž výsledkem je výrazná zvukomalebnost veršů, pro básně je dále příznačný vnitřní neklid, výrazná symbolika a silný duchovní rozměr. Aktuální sbírka Do bouře je snad jen o něco naléhavější, ale i nadějeplnější než sbírka předešlá. Opět se tu objevuje antropomorfizovaná příroda, temnota, ale i příslib svítání, pády i vzestupy, cesta odnikud někam, už ne nikam. Pro toho, kdo se chce poprat s dešifrováním symbolů, bude četba jejích básní nepochybně silným zážitkem. Na obálce knihy upoutá reprodukce obrazu Josefa Žáčka, o generaci staršího malíře niterné spirituality, jak bývá charakterizován.

Soubor textů žáků literárně-dramatického oboru liberecké ZUŠ, které pro potěšení i inspiraci vybrala a uspořádala s citem sobě vlastním dlouholetá učitelka ZUŠ v Liberci Milena Hercíková. Texty provázejí práce žáků výtvarného oboru, vybrané výtvarnicí Markétou Klimešovou.

Druhá sbírka písňových textů profesora náchodského gymnázia, kontrabasisty a básníka Milana Poutníka. Jejich atmosféra překvapí svou působivostí a přesvědčivostí. Ať vypovídají o lásce, stýskání, naději nebo zklamání, prozrazují autorovu lásku k životu a životní nadhled umožňující pohlížet na různé lidské slabosti s moudrou shovívavostí. Milan Poutník stejně jako v první sbírce Ještě jsou rána cítit létem předkládá srozumitelné verše, které překvapivě obstojí jako svébytná poezie, třebaže jsou určeny pro zpěvačku a kapelu.

Třetí autorova básnická sbírka je velmi ovlivněna autorovým dětstvím, vzpomínkami a pocity z jeho rodiště Chomutova a jeho blízkého okolí. Intimními básněmi se prolínají autentické osudy obyčejných lidí i obrazy míst a událostí, které jsou hluboko ukryté v podvědomí – v šeru kořenů jednotlivce i regionu: Vypracované, klidné básnění, zadírá se do čtenáře krajina a všechna věnování. Ve sbírce se autor opět zaměřuje na identitu určitého místa, tentokrát však více než důvěrně známého, vyvěrajícího z něho samotného. Grafický doprovod knihy tvoří série originálních linorytů, které vytvořil v přímé reakci na text chomutovský výtvarník a patriot Josef Šporgy. Sled několika postupně gradujících motivů zajišťuje knize patřičný náboj a zároveň plyne knihou jako samostatná linie vyprávění.

Sbírka písňových textů profesora náchodského gymnázia, kontrabasisty a básníka Milana Poutníka je sbírkou bilanční. Texty zahrnuté do naší sbírky vznikly mezi lety 2006 a 2015 a jejich tematika se pohybuje mezi několika oblastmi, jež jsou autorovi blízké: city mezi mužem a ženou, lásky i nelásky, muzika, obyčejné-neobyčejné věci kolem nás. Jeho texty-básně jsou láskyplné, někdy rozesmáté, občas až drzé, ale jindy bolavé až na samou dřeň. Tak jako sám život.

Sbírka poezie Julia Benka, nazvaná Posledních 31 dní, je úzce inspirovaná Libercem. Vznikla jako koncepční práce, psaná ve formě „krátkých deníkových záznamů“ denně po dobu jednoho měsíce, a představuje osobitý způsob loučení s městem, které sice není autorovým rodištěm, ale hluboce se mu vrylo pod kůži. Bilancuje zde strávené roky, avšak ne tolik ve vzpomínkách jako spíše v ryzí autenticitě, kdy zachycuje v krátkém časovém úseku, omezeném právě oním jedním měsícem, město s jeho ulicemi, lidmi, pachy i vůněmi. Sbírku doprovázejí vlastní autorovy fotografie, které úzce souvisejí s náladou obsaženou v textech.

Básnická sbírka, pátá v řadě písňové lyriky, je celkově autorova jedenáctá kniha básní. „Macabrogne“, symbol a zároveň aluze occitanské lyriky, stínový truvér posmutnělých nálad, brouzdá krajinami, kde se mu přírodní scenérie mísí s obrazy postav, které potkává, míst, jež poznává, a s motivy zpěváků, které miloval, až se v závěru setkává s postavou, jež mu ukazuje jediný možný směr života spějícího nenápadně, ale rázně ke konci.

Soubor osmnácti niterných záznamů v podobě jakýchsi symbolických zastavení. Výtvarná a poetická forma vznikala souběžně jako reakce na autorčiny prožitky, postřehy a nálady. Nejedná se tedy o ilustrované básně, ani o „přebásněné“ obrazy, ale o vyjádření stejné myšlenky různými výrazovými prostředky. Kniha je i způsobem provedení (obálka pro grafické listy, možnost vyjmutí listů z knihy) výtvarnou záležitostí, a je v tomto směru novátorským počinem.

Autor svou imaginativní a výrazně niternou sbírku charakterizuje jako milostnou poezii pozdního věku. Lyrické básně písňového typu jsou určeny konkrétní ženě, krásné, okouzlující, ale zároveň ženě-inspiraci, zdroji životní energie i veškeré poezie. Knihu doprovázejí dvě kresby Amedea Modiglianiho.

Poslední básnická sbírka libereckého autora, jenž byl v širším povědomí vnímán především jako autor knih pro děti a mládež. Napsal však také 13 básnických sbírek pro dospělé čtenáře. Ve čtrnácté, poslední, najdeme smutné básně originální obraznosti, plné neklidu a nepokoje. I když jsou hlavně o stárnutí, není to stárnutí smířené a v tomto duchu bilancující, ale spíše obrácené dopředu a hledající.

Knížka poezie náchodského básníka je výborem z jeho dosavadní tvorby. Na přípravě sbírky se podíleli autorovi přátelé – redakční práce provedli Zdena a Josef Škvorečtí, Josef Škvorecký navíc napsal předmluvu. Autorkou ilustrací je Jana Švábová. Fundovaný doslov o oblíbeném náchodském básníkovi, přezdívaném „náchodský Seifert“, napsal zasvěcený znalec místní literatury Aleš Fetters. Kniha vyšla u příležitosti oslav 750 let první zmínky o městě Náchodě.

První kniha z ediční řady Kruh, přibližující tvorbu členů Kruhu autorů Liberecka. Luboš Příhoda, známý veřejnosti především jako novinář a překladatel z němčiny, poprvé představuje svou básnickou tvorbu v rozsahu celé knihy. Její první část je věnována autorově vlastní poezii, která o svém tvůrci hodně vypovídá. Ukazuje se v ní nejen jako vnímavý a citlivý lyrik, ale také jako odvážný experimentátor ve formální oblasti. Druhou část sbírky tvoří překlady tvorby německých básníků, vlastní Příhodův výběr z několika stovek překladů, jež realizoval vedle své novinářské práce.