Publikace Ostatní próza

Knížka Všechno na světě je humor je koncipována tak trochu jako poutavé čtení, dá-li se v našem případě taková nadsázka použít. Jak může být kreslený humor poutavý? lze se ptát sebe i druhých. Snad proto, že je založen téměř výhradně na textu. K jeho poutavosti v této knize však nepochybně přispívá i fakt, že je uspořádán do osmnácti tematických kapitol. Posuďte sami, zda jejich obsahy plní, co naznačují jejich názvy. A pokud jde o nadsázky, ty přece nezbytně patří k jakémukoli druhu humoru, situačnímu, slovnímu či myšlenkovému. Nakonec už samotný název naší knihy je jistou nadsázkou. Vlastně i absurditou. Protože každý humor má být alespoň trochu absurdní. Na rozdíl od života.

Tato publikace, která je částečně antologií a částečně čítankou, představuje výběr z tvorby prozaiků, básníků a výtvarníků žijících na české a polské straně Euroregionu Nisa. Svým přeshraničním záběrem volně navazuje na podobně zaměřené publikace Naše krajina slov a Krajina našich slov, vydané v letech 2011 a 2019. V nich však byli partnery českých umělců tvůrci žijící v Německu. Záměr obou projektů je ale stejný – ukázat milovníkům literatury a výtvarného umění, co se na tomto poli děje v jejich těsném sousedství.

Nakladatelství Bor knihu vydalo ve spolupráci s Euroregionem Neisse-Nisa-Nysa a Libereckým autorským kruhem.

V pořadí již devátá autorova kniha, jejímž tématem je divadlo, je zasazena do období pandemie koronaviru. Její protagonista Viktor je počítačový odborník a autor scénářů k úspěšným sitcomům, který si po vzedmutí vlny pandemie vytvoří sterilní prostředí a zcela se izoluje před rodinou a přáteli. Oddělí část své vily sklem a žije pro fixní ideu, že napíše „kosmické drama“, jež v nové situaci, do níž se lidstvo dostalo, radikálně přehodnotí populární poetiku sitcomu, podle něho dosud infantilní formu, vyjadřující bytostnou povahu epochy, jež „s radostným výkřikem“ zapudila Boha. Autor ve svém díle nejen klade naléhavé otázky existenciálního rázu, ale zároveň experimentuje s formou, která ve své konečné podobě představuje téměř krystalicky čistý otisk divadla v novele.

Název autorova nejnovějšího povídkového souboru představuje společného jmenovatele naprosté většiny textů. Konkrétně jde v těchto příbězích o tvrdý střet aktérů s realitou, a není podstatné, jak jsou staří, z jakého prostředí pocházejí, čím se živí nebo v jaké době se jejich příběh odehrává. Jejich jistoty přecházejí v nejistoty, naděje se proměnila v beznaděj a vše končí deziluzí. Jak je pro autora typické, nejčastěji se ohlíží do minulosti za tím, co bylo lepší, cennější, opravdovější. Staré tajemství hoří ve tmě, je to všechno už strašně dávno. Jeho „romantikové po sezóně“, jak označuje své oblíbené hrdiny, počítají ztráty s určitou vyrovnaností a docházejí k poznání, které je víc než hořké – že nakonec si člověk vždycky musí poradit sám. A ač už jim mnoho elánu nezbývá, neboť jsou příslovečně u konce s dechem, stále se ještě smějí, třebaže jejich smích čím dál častěji zamrzá na rtech.

Protifráze autorova oblíbeného románu nechává Hanna Buddenbrooka přežít tyfus a ve třech kapitolách dialogického románu po vzoru Lopeho de Vegy ho společně s přítelem Kaiem vystavuje zkouškám zralosti tváří v tvář vzmáhající se pruské absolutní monarchii a extrémismu omladiny. Celý román je pojatý jako slohové cvičení mladého muže, který procitá z bezvědomí, aby v literatuře objevil neliterární hodnoty, související s životem a přežitím slabých. Knihu, která nejspíš zaujme především milovníky a znalce německé literatury, ilustrovala známá slovenská výtvarnice Natália Zavaďáková.

Protagonistou knihy je programátor Rampa, který v době normalizace nastupuje do svého prvního zaměstnání. Okolnosti způsobí, že se na poslední chvíli rozhodne nejít učit na vysokou školu, ale stává se zaměstnancem výpočetního střediska uranových dolů. V důsledku toho prožívá spolu se svým kamarádem Lumírem řadu poutavých příhod, nejen v práci, třeba při zavádění počítače v podniku, ale také mimo ni, hlavně v místním horolezeckém oddílu nebo při úpravách domu po Rampově dědečkovi, moudrém ruském legionáři. Oba kamarádi, kteří se snaží v plné míře uplatnit ve své profesi, žijí zároveň i osobní životy, a v průběhu vyprávění se stihnou oženit, což ovšem také neproběhne podle zavedených zvyklostí. Ačkoliv jsou jejich zážitky převážně humorné, autor nijak nezastírá záměr podat jejich prostřednictvím také svědectví o době, kdy se odehrávají. Díky svému širokému záběru by knížka mohla oslovit čtenáře napříč generacemi.

Waldvilla je román s detektivními prvky, inspirovaný skutečnými událostmi. V centru příběhu stojí tajemná Lesní vila, která se stala němým svědkem přelomových dějinných okamžiků a v jejímž stínu došlo k několika zločinům. Lidské osudy propojené napříč desetiletími se skládají do mozaiky, v níž každý kamínek má své pevné místo a vytváří obraz postihující období od počátku 20. století po současnost. Vyprávění má svižné tempo, obsahuje živé dialogy a vyjadřuje naději, že skrz jakoukoliv temnotu prosvítají paprsky světla. Předobraz románové vily se nachází v Liberci, kde do dnešních dnů připomíná období rozkvětu města spjaté s textilními magnáty z rodiny Liebiegů.

Nadanému inženýrovi začíná být těsné Československo padesátých let. Za dramatických okolností prchá na Západ, odkud se do staré vlasti vrátí až po osmatřiceti letech, na sklonku života. Jeho senzační vynález, pozoruhodné životní osudy i kruté následky nelegálního odchodu hodlají popsat dva studenti žurnalistiky. Odmítá. Pátrají tedy na vlastní pěst. Oslovují fyzikovy kolegy, přátele, příbuzné. Každý z dotázaných něco dodá a doplní, ale současně také nedořekne, pouze naznačí. Při osobním setkání i chatu, po telefonu či skypu, mailem, dopisem. Střípky mozaiky… Z nich si představu o uplynulých událostech postupně dotváří sám čtenář. V poutavém příběhu se prolínají různé životní zkušenosti, prožitky, postoje, názory – na emigraci, na osobní odvahu a odpovědnost, na svobodu, na lásku, na život.

Po třech povídkových knihách přichází kadaňský autor Karel Rada opět s delší prózou. V sugestivních epizodách ze života hlavního hrdiny, pětapadesátiletého Hynka, zarámovaných koronavirovou karanténou z jara roku 2020, před čtenářem ožívá časový úsek posledního více jak půlstoletí, zobrazeného nejen prizmatem protagonisty prózy, ale též pohledem jeho ženy Magdy, bratra Ježka, bývalé lásky Ality i několika dalších postav, většinou hrdinových přátel z okruhu literatury nebo filmu. Radova próza tak čtenářům předkládá autorovo tvůrčí i životní vyznání… A možná i proto má Karel Rada právo tuto knihu, oplývající spontánní vitalitou stejně jako eruptivním hledáním, obdařit oním skeptickým i nadějeplným názvem …a bude líp. Koneckonců ji napsal ve zcela jiných časech a poměrech než kdysi Jan Pelc proslulou prózu …a bude hůř.

Děj novely Riita je zasazen do univerzitního prostředí finských Helsinek. Líčí osudy různojazyčné milenecké dvojice, finské studentky a jejího českého přítele, na počátku devadesátých let minulého století. V příběhu se kromě jiného přibližuje jisté fatální selhání a jeho kruté následky. Novela je autorovou prvotinou a vychází ve druhém, upraveném vydání.

Kronika Skautské léto vypráví o zážitcích členů skautského oddílu, tábořícího v létě roku 1946 v údolí při horním toku jihočeské řeky, obklopené lesnatými stráněmi i písečnými plážemi v oblasti tehdy ještě nepříliš dotčené moderními devastacemi přírody. Vyprávění je vlastně vzpomínkami staršího již skauta, určenými pro skauty mladší, ale zvláště pro chlapce, kteří již skauting a jeho hodnoty z vlastní zkušenosti nezažili, neboť československé skautské hnutí bylo u nás nejprve zakázáno za Protektorátu a poté po roce 1949 s krátkou přestávkou od jara 1968 až po nástup normalizace. Vyprávění na pozadí bájí o indiánském náčelníkovi a hrdinovi Hiawathovi má podobu kapitol o chlapeckých dobrodružstvích, jež se udála během po celé léto trvajícího poválečného tábora. Text je provázen četnými barevnými ilustracemi i mapkou tábořiště u „Jižní řeky“.

Děj novely Riita je zasazen do univerzitního prostředí finských Helsinek. Líčí osudy různojazyčné milenecké dvojice, finské studentky a jejího českého přítele, na počátku devadesátých let minulého století. V příběhu se kromě jiného přibližuje jisté fatální selhání a jeho kruté následky. Novela je autorovou prvotinou.

Po Poudačkách a vhačkách, vydaných roku 2011, a Drobečcích z pobejtek z roku 2015 představuje tato kniha už třetí soubor vyprávění z pera F. K. Pacholíka, lidového vypravěče z Pasek nad Jizerou. Tematicky různorodý soubor přináší historky ze života v Podkrkonoší od konce 19. do poloviny 20. století. Oproti předchozím knihám se tato nejnovější soustředí převážně na vyprávění o skutečných událostech v Pacholíkově rodišti a jeho okolí, zatímco pověsti, tedy vyprávění s příměsí fantastické složky, jsou tentokrát zcela opomenuty. Knihu doprovázejí historické fotografie, stejně jako tomu bylo u Poudaček a vhaček, a jak je v pacholíkovských edicích zvykem, méně srozumitelné nářeční výrazy vysvětluje srovnávací slovníček.

Droboučkou knížečku s názvem Miláčku! napsala a nakreslila autorka tak trochu pro sebe a tak trochu pro všechny miláčky. Soubor komiksových stripů vznikl jako reflexe rodinné komunikace s autorčinými dětmi. Jejich náhledy na jevy a situace běžného života jsou naplněny humornou poetikou, která odkrývá úhly pohledu nám dospělým už dávno skryté. Celá knížka vznikla během jednoho roku a jejím cílem bylo uchovat vzpomínky na komunikačně barvité období, které bohužel rychle uplývá spolu s tím, jak si děti osvojují ty „správné dospělé šablony“ mluvení a myšlení. Třeba si nad ní vzpomenete na své miláčky a jejich neotřelá vidění světa.

Román libereckého autora se skládá ze tří v mnoha ohledech odlišných částí. Žánrově je první autobiografický román, v němž je každý z jeho tří oddílů soustředěn na jednoho ze tří vypravěčových životních přátel; druhá část obsahuje Exnerovu poezii přeloženou do americké angličtiny, zatímco náplní třetí části je esej, nazvaný Můj Kerouac. V něm autor přináší syntetický pohled na Kerouacovo dílo a zároveň se přiznává z obdivu k němu. Knihu ilustroval liberecký výtvarník Jiří Pikous.

Knížka přináší kratochvilné a občas velmi napínavé historky o kocouru Filipovi, se kterým má čtenář příležitost prožít četná dobrodružství, občas hodně nebezpečná. Nechybí tu však ani opravdová romance, jež kocoura potkala v dospělém věku. Čtení příhod, jejichž protagonista má svůj reálný předobraz, dokáže příjemně zaplnit chvíle volna nejen milovníků koček všech věkových kategorií. Texty doprovází půvabné barevné ilustrace žáků základní školy.

Soubor textů žáků literárně-dramatického oboru liberecké ZUŠ, které pro potěšení i inspiraci vybrala a uspořádala s citem sobě vlastním dlouholetá učitelka ZUŠ v Liberci Milena Hercíková. Texty provázejí práce žáků výtvarného oboru, vybrané výtvarnicí Markétou Klimešovou.

Sbírka próz Přátelé od Najsky je záměrně poskládána ze stylově různorodých textů. Její autor, hledající možnosti a hranice žánru povídky, v ní střídá civilní vyprávění s alegorií či básní v próze; autenticky působící dialog s parodií či fiktivními dopisy. A o čem tyto povídky jsou? O vášni k cestování, o málo známé kráse industriálního prostředí, o hloupé minulosti i surreálné budoucnosti a o ledasčem jiném. Také nezřídka o Liberci a jeho obyvatelích nahlížených z osobité perspektivy.

Román fiktivního spisovatele Emila Rilkeho ROMÁN BASSO CONTINUO chápe divadelní hru v hudební terminologii jako román, kde tradiční postupy jako líčení, popis a charakteristika postav zůstaly coby šifra pod hudební osnovou řeči. Z románu tedy zbyla jen přímá řeč. O divadelním označení ústředních postav Pan Macek – Pan Wacek fiktivní autor poznamenává: Označení „PM“, „PW“ je náhražkou ryze epického „řekl M“, „řekl W“ („řekl pM“, „řekl pW“), které by mělo následovat na konci každé promluvy, nebo v její vnitřní části, případně před promluvou s uvozující dvojtečkou. Text by byl jednotvárný a aktualizace výrazu „řekl“, jako třeba „zvolal“, „vykřikl“, „zasípal“ a tomu podobně, jsou svým počtem omezené, nehledě k tomu, že jsou trapné. Jde o ironii a nadsázku, na nichž ale ulpělo něco pravdy. Přikloní-li se čtenář k názoru, že Román Emila Rilkeho nalezený mimo pozůstalost je skutečně román (jak tvrdí fiktivní autor), anebo jenom kamufláž (jak tvrdí fiktivní editor), je na něm a na způsobu, jak chápe literaturu a jak k ní přistupuje. Neboť úhrnný text této knihy není ani román, ani divadelní hra, nýbrž synkretický text, jenž v ironickém stylu usiluje o postmoderní výpověď o naší současnosti.

Soubor povídek velkého milovníka Jizerských hor, který „svoje“ hory vnímá jako mýtické a mystické místo a zároveň symbol volnosti a nespoutanosti. V příbězích s přídechem tajemna se autor ze svého vztahu k horám vyznává, a aby nikdo nezůstal na pochybách o tom, jak dobře je zná, snaží se v maximální míře uchovat ducha zdejšího kraje se vším, co k němu patří. Texty doprovázejí fotografie Václava Lábuse, dalšího z obdivovatelů Jizerek i jejich podhůří.

Povídkový soubor už svým názvem naznačuje, že se vzdaluje předchozím sbírkám povídek téhož autora, pojmenovaným Osudové paragrafy a Osudové paragrafy 2. Zatímco inspirační zdroje jsou stejné, tedy reálné události, jež obohacuje autorova fantazie, liší se částečně tematika nových povídek. Ne ve všech totiž jde o kriminální případy, s nimiž se autor, profesí právník, seznámil v průběhu své praxe. Některé z nich se více než trestnými činy zabývají psychologií jejich aktérů na obou stranách bariéry, tedy viníků i těch, co je vyšetřují a později případně soudí. Nemalou roli hrají i další osoby činné v justici, státní zástupci a obhájci. Se sondami do psychiky postav jdou ruku v ruce často kladené otázky po morální stránce líčených skutků a dva autorovy oblíbené motivy: vyšší, nadosobní spravedlnost a také osud, nevyzpytatelný a neustále překvapující.

Kniha, která vychází v době mezi zvolením Donalda Trumpa do úřadu prezidenta USA a prezidentskými volbami v České republice, připomíná období kolem první přímé volby do úřadu prezidenta u nás, příznačné všeobecným rozpoložením, které Václav Havel už kdysi označil jako „blbou náladu“. Vypravěčem příběhu je herec v důchodu, který se odcizil nejen divadlu, ale i lidem kolem sebe, a složitě hledá cestu z krize, která by nebyla jenom návratem ke starým vztahům a stereotypům. Součástí textu je dramatizace románu slavného ruského autora devatenáctého století, jehož jméno a název díla má čtenář uhodnout. Vedle toho tu najdeme další literární aluze, které jsou součástí specifické hry nazvané divadelní novela, jejíž integrální složkou je intertextovost a střídání různých literárních stylů a stylistických rovin. Krize politiky a krize divadla se tu spojují ve výpověď o dramatu doby, v níž se na první pohled nic zvláštního neděje, ale zároveň jako by se nad ní stahovala zlověstná mračna. Co je v posledku ve hře, je demokracie sama.

Nový soubor patnácti povídek Olgy Landové z Police nad Metují překračuje hranici rodného česko-polského příhraničí a posouvá osudy hrdinů do velkých měst i do zahraničí, krajina však zůstává pro autorku nadále silnou inspirací. Stěžejním tématem próz jsou osudy lidí často zachycených ve zlomových životních situacích beznaděje, mezigeneračního nesouladu, nemoci, stáří, drogové závislosti, násilí, rozchodu či rozvodu, vyloučení z majoritní společnosti a opuštěnosti. Z autorčina osobitého způsobu vyprávění, zaměřeného na psychiku a vnitřní prožitky postav, který uplatnila už ve své prvotině Smutek se dědí (2014), sálá hluboké pochopení a soucit. Ať hodí kamenem je kniha o životě kolem nás. Stačí se rozhlédnout. Se zvláštní atmosférou textů přesvědčivě souzní ilustrace Cyrila Podolského.

Výbor Jiráskových povídek zasazených do kraje pod Borem, horou představující dominantu širokého Hronovska, obsahuje dvacet próz různých žánrů od prostých črt přes povídky rozvité do značné šíře až po lyrizované texty, jejichž části nemají daleko k básním v próze. V jednom případě se jedná o národopisné pojednání. Ve všech zařazených textech Jirásek zdůvěrňuje rodný kraj svým živým a emocionálním způsobem vyprávění, díky němuž dosud patří mezi nemnoho prozaiků 19. a počátku 20. století, kteří jsou stále čteni. Povídky našeho souboru doprovází komentář a převodní slovníček regionálních výrazů. Knihu ilustroval s citem pro vystižení atmosféry příběhů Petr Kříž.

Tato edice vychází při příležitosti 165. výročí narození Aloise Jiráska.

V pořadí pátá v řadě „divadelních novel“ vychází opět s ilustracemi Romana Karpaše. Zavede nás do jednoho divadla, které řeší krizi původní divadelní tvorby dramatizacemi slavných děl světové prózy. Tentokrát se má převést do jevištního tvaru román Bratři Karamazovi. Takových pokusů už byla celá řada, a tak se dramaturg uchýlí k zoufalému činu, totiž zdramatizovat pokračování tohoto románu, které ovšem Dostojevskij nestihl napsat. Jak takovou hru přivést k životu, jak by takové pokračování mohlo vypadat a proč se pozornost posouvá od trojice slavných bratrů k levobočkovi jejich otce, o tom všem novela pojednává.

Již druhý povídkový soubor Petra Grandla volně navazuje na stejnojmenný soubor vydaný v roce 2015. Stejně jako on obsahuje jedenáct historek, při jejichž psaní se autor, profesí právník, inspiroval skutečnými událostmi. Ty tvoří jádro každého příběhu, zatímco zbytek obstarala autorova fantazie. I tato kniha si klade za cíl přiblížit některá selhání jedinců a jejich dopady na životy samotných aktérů i jejich blízkých. Hledá také příčiny problémů, do nichž se hrdinové příběhů dostali, a často dospívá k poznání, že někdy stačí jen velmi málo k tomu, aby se do střetu se zákonem dostal i ten největší poctivec. I z toho se však lze poučit, stejně jako z kterékoliv z dalších historek, jež svým způsobem slouží jako novodobá exempla. Ve shodě se zákonitostmi tohoto žánru právě k onomu poučení vždy dospějí poté, co nejprve názorně demonstrují správnost či naopak špatnost lidských skutků.

Titul této knihy by mohl čtenáře svést k domnění, že bude účasten něčeho, co připomene antické hostiny, jejichž součástí byly hovory o základních otázkách lidského bytí. Nic takového se však nestane. Ostatně ani v antice nemělo každé symposion jen vznešený průběh. Někdy měla pobavit pozvané hosty spíše jakási estráda všemožných umělců se zábavným povídáním, anekdotami a vtipy, a mohlo jít dokonce jenom o „nezávazné povídání“, jak praví Encyklopedie antiky. A právě tento termín má nejblíže ke směsici textové všehochuti, ozdobené kvítky z kouzelné zahrádky českého jazyka, jež se tu v rámci smyšleného příběhu hromadí v jedné redakci oblastních novin. Sledujme spolu s vypravěčem příběh začínajícího literáta z dob nedávno minulých, jehož všemožné kulišárny doprovodil svými ilustracemi výtvarník Milan Janáček.

Po Poudačkách a vhačkách, vydaných roku 2011, představuje tato kniha druhý soubor vyprávění z pera lidového vypravěče a písmáka z Pasek nad Jizerou Františka Karla Pacholíka. Stejně jako ta první líčí život v Podkrkonoší na počátku 20. století a kromě vážných i humorných příběhů ze života, přibližujících reálie Pacholíkova rodiště a jeho okolí, obsahuje také pověsti a pověrečná vyprávění. Kniha v maximální míře uchovává Pacholíkův svébytný styl, pro nějž je příznačné bohaté využívání prvků místního dialektu. Méně srozumitelné nářeční výrazy jsou objasněny ve výkladovém slovníčku. Knihu ilustrovala Ludmila Matoušová.

Knížka (již ve druhém vydání) vznikla podle zápisků F. K. Pacholíka, lidového vypravěče a písmáka z Pasek nad Jizerou. Je to pozoruhodný tematicky různorodý soubor vyprávění, který líčí život v Podkrkonoší na počátku 20. století a kromě příběhů ze života, dokumentujících místní reálie, obsahuje také poudačky, pohádky a básně. Kniha v maximální míře uchovává autenticitu Pacholíkova jazyka, včetně nářečních výrazů, které jsou vysvětleny ve srovnávacím slovníčku otištěném v závěru knihy.

Kniha obsahuje jedenáct příběhů inspirovaných skutečnými událostmi. Její autor, profesí právník, se v ní snaží seznámit čtenáře s prostředím, které je pro ně až na výjimky nedostupné a neznámé, a proto často opředené množstvím mýtů. A konkrétně to platí pro tak málo poznanou oblast trestního práva i s jeho aktéry. Autor proto chtěl ukázat, že i oni jsou jenom lidé se svými chybami, omyly, pochybnostmi a nedostatky, ale že zároveň mají také smysl pro poctivost, čest a spravedlnost, jakkoliv je obsah tohoto pojmu těžko uchopitelný. Pokud čtenář v uvedených příbězích odhalí i trochu nadsázky, ale i pokory před lidskými osudy, pak je to přesně to, co autor tak trochu očekával a v co tajně doufal. Jeho největším přáním však je, aby historky nesloužily jenom pro pobavení, ale staly se i zdrojem poučení, protože jen poučený člověk se dokáže vyvarovat zbytečných střetů s justicí.

Původní verze Tuláka vznikla v čase autorových dvacetin. Poté se k jeho myšlence mnohokrát vracel a upravoval ji. Tulák je nepochybně jeho celoživotní téma. V raných dobách vzniku textu hledal tehdy mladý muž způsob obrany proti nesvobodě, již vnímal všude kolem sebe. Přimkl se k myšlence tuláctví jako k alternativě svobody. Tuláctví je uskutečňování snu, často zdánlivě nerealizovatelného. Tuláctví je hledání smyslu života. Je opakem klidu. Kolikrát se tulákovi zdálo, že vše končí, ale on se nikdy nevzdal hledání svých ostrovů, které mu byly vším. Zdály se být nedosažitelné, ale přesto jich dosáhl. Tuláka provází stálý nepokoj, a proto mu nestačí nic z toho, co dosud poznal. Hledá dál, dál se žene za svými chimérami, jež se ukáží být destruktivní.

Po knihách povídek O času a ohni a Zase zvednout hlavu přichází liberecký spisovatel Otto Hejnic tentokrát s románem. V něm opouští své dosud tak časté hrdiny ženoucí se za nesmyslnými cíli a soustřeďuje se na dvojici kamarádů-loserů, kteří zůstali na ocet. Těmito protagonisty jsou hezoun Petr, zvaný Sifon, synek z česko-německého manželství, a věčně usměvavý Venda, opožděný plod pozdní lásky. Jejich osudy jsou v průběhu děje konfrontovány s osudy žen, jež jim zkříží cestu, ať už to je Petrova tajemná Monika, andělsky nádherná Nataša, postarší Gudrun, Vendova drobná Pája anebo dlouhánka Stáňa, ale i mnohé další. Mezi tyto osudové ženy však bezpodmínečně patří také matky obou přátel, milované i nenáviděné, jež hrají v životech svých synů naprosto zásadní role. Lokalizace románu je velice rozmanitá, centrem všeho dění nicméně zůstává malá lázeňská obec v bývalých Sudetech, jež k sobě oba přátele poutá magickou silou.

Próza mající žánrově nejblíže k novele umožní čtenáři nahlédnout do duše cizince žijícího v naší zemi. Vyprávění sleduje pestré osudy příslušníků autorovy početné rodiny, nejprve v Polsku, později v Československu, kde bydleli zpočátku v Trutnově, později v Havířově. Jejich odlišnost, daná cizím původem, ale i příslušností k malinkaté církvi, je zdrojem mnoha nesnází. Kniha sestává z třinácti kapitol, z nichž každá má svůj vlastní příběh i pointu a dá se číst samostatně. Autorkou obálky a kresby na frontispisu je Darina Krygielová.

Výbor z povídkové tvorby libereckého autora inspirované jeho bohatými životními zkušenostmi i profesemi, jimiž prošel. Autor často zachycuje hrdiny jednotlivých příběhů ve zlomových životních situacích, čímž dodává svým textům výraznou autenticitu. Jak název souboru napovídá, častým námětem povídek jsou etické problémy, především vina a z ní vycházející důsledky – sebereflexe, výčitky, trest, katarze, odpuštění. Poslední z textů je svéráznou parafrází známé pohádky O zlaté rybce. S atmosférou textů přesvědčivě souzní expresivní ilustrace Petra Kříže.

Kniha obsahuje povídky, jejichž atmosféra je výrazně ovlivněna nádhernou krajinou česko-polského příhraničí v oblasti stolových hor Ostaše, Boru a Hejšoviny. Autorka, žijící v Polici nad Metují, nechává tuto inspirativní krajinu naší země vstupovat do životů postav jednotlivých příběhů, viděných očima dětských i dospělých hrdinů. A neděje se tak jen ve vzácných chvílích, kdy se všudypřítomná tíha osudu rozpustí zásluhou slunce vycházejícího za stolovou horou…

Také ilustrátor knihy Vjačeslav Iljašenko má k tomuto kraji osobní vztah a jeho obrázky jsou toho výmluvným dokladem.

Kniha „poety s duší rockera“, jak označil tvůrce této knížky autor jejího doslovu, přináší texty v mnoha ohledech se vymykající tradičnímu způsobu psaní. V souladu s názvem knihy, jejž lze do češtiny přeložit jako „bez pravidel“, se vzpírají jakémukoliv škatulkování, počínaje žánrovým zařazením a konče grafickou podobou, na níž autor striktně trval. Texty oscilující mezi poezií a prózou zachycují nečekaně autenticky současný svět s běžnou každodenností každého z nás, přičemž obrázky Jiřího Žídka netvoří pouhý doprovod, ale jsou nedílnou součástí knihy. Příznivci alternativní tvorby mohou některé texty znát z řady pódiových vystoupení v rámci PROJEKTU A NOMOS.

Eseje v knize Sny se noří hluboko do času. První z nich vznikly už v padesátých letech a odrážejí pocity autora dusícího se v atmosféře tehdejší doby. Je z nich patrné, že v té době u nás nežili jen nadšenci mávající rudými prapory, autor textů prožíval tehdejší bídu, podlost a balamucení velmi bolestně. V mezích možností se chtěl bránit. Na jednom místě například čteme: Jak je to všechno uboze stejné, stále se to opakuje… Ačkoliv autorovy možnosti byly omezené, nechtěl se vzdát všech krás světa, v mnoha směrech však neměl bohužel šanci. Další část souboru pochází z období autorova zralého věku, vytvořil ji na skaliscích Rovinju, ale ač se poměry uvolnily, stále bylo třeba si mnohé vysnít, představit a přetvořit.

Sny nejsou jen výplodem fantazie a hrou se slovy. Poetika by měla mít smysl, kreativita by neměla sloužit jen k prázdnému experimentování. Texty proto zprostředkovávají poznání, jež je důsledkem hlubokého přemýšlení, často přemýšlení obrazného, založeného na vzpomínkách, dojmech a představách.

Několik textů ze Snů bylo v šedesátých letech uvedeno v pražské Viole a pak v devadesátých letech na rozhlasové stanici Vltava.

Autorova čtvrtá divadelní novela se odehrává v prostředí exteriérové inscenace středověkého divadla, kde každý mansion představuje jeden starozákonní příběh od stvoření Adama až po Davidovo království. Vypravěč, divadelní rekvizitář ironizující biblické scény, řeší odchodem za prací v příhraničním městečku, kde bydlí v klášteře, přebudovaném na hotel, své rodinné problémy a setkává se s lidmi, kteří jsou nejen zajímaví, ale i podezřelí jak svým podnikáním, tak životní filosofií. Ti se stávají hrdiny příběhu, jenž se v místě inscenace udál v prostoru a čase „mezi mansiony“. Text knihy se tedy skládá ze dvou vyprávěcích linií, současné a biblické, které se pravidelně střídají, takže je čtenář může číst i samostatně jako dvě knihy.

Poslední noc s M. je v pořadí pátou autorovou knihou, avšak jeho první vydanou prozaickou prací. Jeho prózy lze vesměs označit za mikropovídky, i když některé z nich se s ohledem na rozsah i obsah ani za povídky považovat nedají. Mnohé z nich jsou inspirované autorovými zážitky z dob studia učitelství, učitelování na základní škole i působení na vysoké škole. Pro některé oddíly knihy, nejvíce pro ten závěrečný, Poslední noc s M., podle něhož je soubor nazván, je příznačný mírný erotický nádech. Kniha jako celek působí odlehčeně, lehký humor i radost ze života, jež z ní vyzařují, se snadno mohou přenést na čtenáře. Řada drobných próz, zasazených nyní do širších souvislostí celku knihy, byla samostatně oceněna na různých literárních soutěžích. Zároveň se jedná o texty, které se těšily největšímu ohlasu u publika na pravidelných autorských čteních v průběhu více než sedmi let. Knihu ilustrovala všestranně umělecky nadaná Tamara Shmidt.

Prózy tohoto povídkového souboru obsahují prvky hororu, který v české literatuře stále patří spíše k vzácně se vyskytujícím žánrům. S ním všechny povídky spojuje snaha vyvolat ve čtenáři emocionální reakce, hlavně strach z neznámého, i když způsob, jakým toho autor dosahuje, je odlišný. Zároveň je v jednotlivých příbězích zastoupen aspoň náznak toho, čemu se říká loophole – tedy uzoučká štěrbina umožňující racionální vysvětlení. I díky ní chce autor přesvědčit čtenáře o tom, že dobrý horor nedělají potoky krve a brutalita a že tento žánr nemusí být v žádném případě zatracován jako škvár.

Minimemoáry rodáka z Náchoda, herce, režiséra a horského vůdce, jak bývá uváděno v jeho medailonech. My dodáváme, že je také hrdým manželem ženy Věry a otcem tří dcer, milovníkem přírody, nadšeným cestovatelem a kulturymilovným člověkem. Vzpomínky prý napsal se záměrem, aby se čtenáři zasmáli jeho životu a nebrali se tak vážně, jak se bere on sám. Knížku ilustrovala nejmladší z jeho dcer Jana Ryšánek Schmiedtová, která řečeno slovy svého otce se jako jediná narodila v Praze, provdala se do Brna a píše a režíruje divadlo po celém světě.

Próza s prvky humoru a fantastiky obsahuje několik zdánlivě nesourodých literárních žánrů. Čtenáři nabízí téměř panoptikální příběh dotýkající se problémů dnešní doby. Je prostoupen láskou k divadlu i jinými láskami, a také nevěrami – ale hlavně touhou změnit svět, jež je natolik intenzivní, že vyústí v možné řešení. Hrdina prózy je tak postaven před neobyčejnou a nenadálou alternativu, při jejíž realizaci vyvstává řada nábožensky filozofujících otázek nesoucích se v podobě leitmotivů celým jeho příběhem.

Povídky v souboru Hranice jsou převážně lokalizováy do krajiny Broumovska, ležící na historickém pomezí Čech, Slezska a Kladska. Navzdory poloze Broumovska v pohraničí však slovo hranice v názvu celé knihy neznamená pouze pomezní čáru, oddělující od sebe různé státní útvary. Její význam lze chápat v daleko širším smyslu jako dělící čáru mezi jednotlivci, etniky, náboženstvími, politickými orientacemi, ale třeba také mezi láskou a nenávistí, snem a skutečností, tolerancí a nesnášenlivostí, mezi duševnem a tělesnem. Kniha je o hranicích v nás a o důsledcích existence těchto hranic. Texty knihy doprovázejí kresby Hynka Martince.

Děj knihy je založený na příbězích docela obyčejného kluka, který ve sklepení svého nového domova objeví velkého, dřevěného houpacího koně. Když na něj nedůvěřivě vyskočí a rozhoupe se, náhle se ocitne v úplně jiném čase a prostoru, kde bude prožívat neuvěřitelná dobrodružství. Celá kniha, propojená hlavním hrdinou a jeho vytouženou dívkou, je plná fantazie i humoru a čtenáře vtáhne do napínavých situací v různých časech i prostředí. Příběhy, které hrdina prožívá, jsou plné napětí a situací, které by si jistě přál zažít každý mladý kluk nebo děvče.

Kniha líčí veselé i smutné historky, jež prožívají dva muži a jedna žena. Jejich osudy se jednou náhodně střetnou, ale od té doby se neustále proplétají. Všichni aktéři si prošli v osobních i profesních životech zlomovými situacemi, jež je náležitě vykolejily, a ve čtyřiceti začínají každý po svém dostávat své životy zase pod kontrolu. Jejich snahy komentují podivní mozkoví skřítci, kteří čtenářům předvádějí, kdo ve skutečnosti rozhoduje o životních osudech hrdinů. Knížka volně navazuje na autorovu prózu O ženách, mobilech a broucích v hlavě, vydanou v roce 2004 nakladatelstvím Motto.

Třetí „divadelní novela“ libereckého autora nás zavede do fiktivního divadla v Praze, odkud televizní kamery snímají kompletní scénickou přípravu obou dílů Goethova Fausta; jde tedy o svého druhu „reality-show“. V průběhu zkoušek se osudy herců a fiktivních postav začnou natolik ovlivňovat, že to nezůstane bez vlivu na výsledný jevištní útvar. Otázka potom zní: oč jde v Goethově Faustovi? Je to dílo, které hovoří k dnešnímu člověku? A pokud ano, je to dílo humanistické? Autor ovšem dobře ví, že český filosof Masaryk na tuto otázku odpověděl záporně. Poutavě vyprávěný příběh a převyprávěný děj Fausta tím vstupuje do kontextu posttotalitního demokratického světa.

Knížka Poudačky a vhačky vznikla podle zápisků F. K. Pacholíka, lidového vypravěče a písmáka z Pasek nad Jizerou. Je to pozoruhodný tematicky různorodý soubor vyprávění, který líčí život v Podkrkonoší na počátku 20. století a kromě příběhů ze života, dokumentujících místní reálie, obsahuje také poudačky, pohádky a básně. Kniha v maximální míře uchovává autenticitu Pacholíkova jazyka, včetně nářečních výrazů, které jsou vysvětleny ve srovnávacím slovníčku otištěném v závěru knihy.

Surrealistický román s autobiografickými prvky mapuje nejhorší úsek života jeho autora, snažícího se s touto životní fází vyrovnat. Volný proud vypravěčových myšlenek je přerušován vloženými básněmi nebo citáty, náročnost často až filosofického textu je ještě zesílena střídáním vypravěče, který přechází z ich-formy do er-formy. Výjimečný je i jazyk knihy, čerpající ze všech stylových vrstev češtiny, převládá však obecná čeština doplňovaná slangovými výrazy, jež užívají lidé žijící na okraji společnosti. Autor je rodák z Police nad Metují, která je v knize vnímána jako domov, místo poskytující relativní pocit bezpečí.

Román se s mimořádnou sugestivitou zaměřuje na stále aktuální problém drogové závislosti. Výpovědi dodává na syrovosti vlastní autorův prožitek.

Román vychází z dětských zážitků autora, který žil v jedné se zanikajících severočeských obcí v období pohnutých šedesátých let. Ve dvou dějových rovinách se střídají vzpomínkové pasáže se scénami líčícími vypravěčovo bloudění opuštěným rodným domem, který má být zanedlouho zbourán, a v těchto vzájemně se doplňujících pásmech se v celé pestré škále střídají vypravěčské přístupy od ironicky zlehčujícího přes lyricky teskný až k hororově děsivému. Próza má všechny předpoklady k tomu, aby vtáhla čtenáře do příběhu s takovou přesvědčivostí, že nepřestane číst, dokud nebude na samém konci.

Rádlův synovec je druhým dílem proponované řady tzv. divadelních novel, na jejímž počátku stojí Lakuna, silně imaginativní próza zpracovávající hamletovský motiv, zatímco Rádlův synovec obsahuje motiv corneillovský. Vypravěčem příběhu o údajném synovci filosofa Emanuela Rádla, tajemném docentu Anýžovi, je vrátný historického paláce, patřícího utopické „Eurouniverzitě“ kdesi v Čechách, kde tento „vědec“ působí jako vedoucí katedry divadelní vědy a kterého vykutálený příslušník ostrahy systematicky špehuje. V centru příběhu, jehož děj je zarámován dvěma živelními pohromami, stojí podvod, několikerý, překvapující, ale zcela vědomý, a dokonce sebevědomý.

Další povídkový soubor libereckého autora je návratem k jeho ústředním tématům. Vypráví o lásce v mnoha podobách, od romantického toužení přes sebezničující vzplanutí k manželskému posvěcení a lásce rodičovské, ale také o každodenním životě. Postavy se plahočí za svými cíli, někdy pochopitelnými, jindy směšnými či trapnými, také jsou však zmítány vlastními emocemi, přehnanými ambicemi i pevnější vůlí těch okolo sebe. Jsou tu texty o zmatcích dospívání, o nepochopení a vytrácejících se citech, o stesku a beznaději, o stárnutí a marné snaze zastavit plynoucí čas, ale také o umění řešit problémy s humorem a optimismem. Hlavní je neztratit schopnost zase zvednout hlavu a začít znovu, navzdory všem prohrám a malérům.

Linorytový komiks na motivy povídky lotyšského spisovatele Kārlise Skalbeho zpracovává příběh studenta, který zůstal sám ve vánočním čase. Proto si ve své samotě začne hrát sám se sebou karetní hru, při níž se rozpomíná na své blízké a milované.

Baladičnost námětu je v linorytu umocněna technikou rytí do narušeného lina. Černobílé zpracování vytváří tajemnou atmosféru, kterou dobře doplňuje hudba Ireny a Vojtěcha Havlových, jejichž hudební CD je součástí komiksu. Komplet také obsahuje Karty věčného studenta, které v tomto příběhu sehrály důležitou roli na hrdinově cestě do jeho vzpomínek a snů.

Kniha vyšla pod záštitou lotyšské velvyslankyně, paní Argity Daudze.

Příběh pěti pošetilých starců, obyvatel vesnice s fiktivním názvem Kumburk, je podán s velkou nadsázkou a čtenáře od počátku upoutá a strhne. Kniha má mnoho předpokladů stát se humorným čtením. Má napětí a švih, najdeme v ní uvážené míšení možného s téměř nemožným i překvapivý závěr. Svou snahou podat výpověď o specifickém prostředí, ale zvláště o nedokonalosti a nevyzpytatelnosti soudobého světa získává až filosofický rozměr a řadí se k tomu nejlepšímu, co vytvořila klasická česká humoristická próza.

Kniha s podtitulem Příběh milostného čtyřúhelníku v nenormálních časech nedávno minulých zachycuje osudy mladých lidí-trempů v čase normalizace na pozadí příslušných dobových reálií: obušky a kytary, hospody i úřadovny StB, básně na pivních táccích a nekonečné hovory o kultuře, potlachy a snaha žít nezávisle na realitě, tedy na všem, co zavánělo konzumním životním stylem a politikařením. Dějištěm románu je Praha a sever Čech kolem Nového Boru, autorova rodiště. Příběh je plný lásky i nenávisti, zrady a skepse, ale snad i trochy naděje.

Výbor z povídek Aloise Jiráska s tematikou válečných událostí, k nimž došlo na Náchodsku v 18. století, přináší osm autorových próz. Protože kniha byla uspořádána se záměrem přiblížit kus regionální historie, jde o vydání komentované. Historického výkladu, jenž má za úkol uvést mnohé z událostí uvedených v povídkách do náležitých dějinných souvislostí, se ujali Ladislav Hladký a Jaroslav Šůla. O původu a okolnostech vydávání jednotlivých povídek píše ve svém literárněhistorickém komentáři Eva Koudelková. Knihu s velkým zaujetím pro vystižení ducha doby ilustroval Petr Korunka.

Kniha s podtitulem Filosofická pohádka pro dospělé přináší zamyšlení nad všemožnými etickými problémy. Je doprovázena vlastními autorovými kresbami, jež s textem tvoří jeden celek, jehož cílem je zesilovat estetický účin i filosofický rozměr. Celkové ladění prózy-kreseb je humorné a v některých ohledech ironizující, neboť se dotýká různých slabostí a nedostatků v morálních profilech určitých typů lidí.

Kniha obsahuje fiktivní příběh, jehož hrdinkou je Viktorie – mladá žena, která po letech spokojeného manželství náhle dochází k poznání, že doživotní imunitu vůči dalším vztahům a láskám nezaručuje pouze snubní prsten. Její příběh, jenž tvoří hlavní románovou linii, autorka prokládá dopisy přítelkyni, komentujícími vývoj děje, ale i události ze svého okolí. Autorčina prvotina se nesnaží předstírat velkou literaturu, chtěla by však svým čtenářkám přinést radost a potěšení. Námětem jde o typicky ženské čtení, je však třeba dodat, že na prvotinu je to kniha nečekaně zralá a ve své kategorii objevná a mnohoslibná.

Příběh muže, který se podobně jako pověstný „piano-man“, nalezený bez minulosti na břehu moře, vynoří ve světě, jehož souvislosti mu unikají, a snaží se teď v nervovém sanatoriu uprostřed Jizerských hor pochopit smysl svého příběhu. Odmítá však hovořit o sobě, a tak si čtenář musí jeho psychologický obraz sestavovat nepřímo, především z jeho četby Shakespearova Hamleta a příběhu slepé dívky, která svým způsobem života nabízí radikální proměnu pohledu na svět a sebe.

Mišmaš z hlavy muže ve vrcholném středním věku, který měli čtenáři před časem možnost sledovat na pokračování na nástěnce v libereckém Fryčově knihkupectví, obsahuje některé autobiografické prvky, ale jako celek ho v žádném případě nelze spojovat s autorem, jeho rodinou a dalšími lidmi z jeho okolí. Je humorným svědectvím o době svého vzniku, ale právě proto by se v jeho postavách a událostech mohli poznat mnozí z nás.

Povídkový soubor zachycující dobu od 60. let do současnosti. Spektrum postav je velmi široké – poznáváme mladé lidi, úspěšné i neúspěšné vysokoškoláky prožívající první lásky, ale také muzikanty, dělníky, vědce, redaktory, herce, podnikatele, krásné víly, potvory i zklamané manželky. Je to místy humorná, místy nostalgická knížka o setkávání a ztracených láskách, o ohni v nás, který se rozhořívá, ale zároveň o čase, který nás mění.

Fotografická publikace přináší Jizerské hory ze zcela neobvyklého zorného úhlu. Autor v ní nabízí pohled na přírodu Jizerek a její nekonečnou tvarovou rozmanitost, jíž poněkud pomáhá svou originální technikou – takzvanou zrcadlovou fotografií. Díky ní na stránkách knihy defilují podivné útvary i tvorové, jež běžný návštěvník hor nemůže vidět, protože se rodí až díky fantazii svého tvůrce. Tím, že každý z objektů dostává svoje pojmenování a je opředen zajímavou historkou, se čtenář knihy dostává do kouzelného a magického světa netušených možností. Knížka navíc provokuje k dalšímu hledání.

Kniha na konkrétních příbězích pojednává o obecném problému lidského utrpení. Jejím cílem je varovat před všemi formami násilí páchaného na jednotlivcích i skupinách lidí, především před násilím způsobeným válkami. Příběhy jsou časově zasazeny do období od počátku novověku až do současnosti. Problematika knihy je obecně lidská a týká se otázek naší kultury a lidské civilizace jako celku. Emotivní texty jsou doprovázeny autorovými ilustracemi, jež tvoří s texty organický celek.

Román humornou formou zpracovává aktuální problém současnosti – korupci ve fotbale. Na pozadí dění ve vesnických oddílech, hrajících nejnižší fotbalové soutěže, poukazuje nejen na negativní stránky tohoto sportu, ale zároveň dokládá, že fotbalem doslova žijí v tom nejlepším smyslu nejen jeho hráči a příslušníci jejich rodin, ale všichni, kdo jím třeba jen trochu nasákli.

Hrdinou příběhu je sedmdesátiletý muž, dosud při síle a chuti do života, který dobrovolně odchází do domova důchodců, aby jednomu ze svých synů uvolnil byt v rodinném domě. V postavách dvou žen, sanitářky Jiřiny a její matky, rovněž obyvatelky domova důchodců, je konfrontován nejen se skutečnou tváří pokročilého věku, ale také s ženstvím, jaké za svého života nepoznal. Uvědomuje si, že prožil život v rutině manželského svazku bez opravdového citu a že nebýt podivného setkání „na konci cesty“, mohl zemřít, aniž by o něčem takovém měl sebemenší tušení.

Rozsáhlá povídka Truhlářská sonáta ukončuje volnou trilogii próz zasazených do krajiny kolem České Skalice ve východních Čechách. Jedná se tu o komorní příběh několika obyvatel vsi Lípová, mezi nimiž dominuje postava místního truhláře Emila Šavrdy, zručného, fortelného řemeslníka a především bezelstného a dobrého člověka. Na pozadí každodenního života obyvatel malé vsi je tento dvoumetrový habán s čistým srdcem konfrontován s několika postavami ze svého okolí.

Románová prvotina autora z Jablonce nad Nisou. Napínavý příběh s detektivní zápletkou, odehrávající se v současnosti, avšak retrospektivně se vracející do doby před listopadem 1989, je hlubokou sondou do mezilidských vztahů lidí našich časů, jež prověřuje zcela mimořádná událost.

Druhý díl volné trilogie, jejíž první část vyšla roce 2004 pod názvem Ro(c)k na vsi aneb Obrázky z okolí českoskalického. Obě knihy spojuje místo děje, okolí České Skalice ve východních Čechách, ale také postavy, jejichž příběhy se odehrávají na pozadí reality konce 80. let 20. století a jsou zakomponovány do rámce jednoho roku. Svým citlivým vnímáním venkovského člověka a pochopením pro jeho psychiku a činy navazují oba tituly cyklu na to nejlepší z tradice české venkovské prózy.

Novela významného libereckého autora je rozvržena do dvanácti kapitol. Pojednává o idylickém životě ve fiktivním údolí kdesi na jihu Čech. Hlavní a vlastně jediní hrdinové, manželé Holečkovi, žijí v neuvěřitelném souznění s přírodou, která se doslova dere k nim domů. Jejich příběh je vyznáním hlubokého vztahu autora ke kraji, z nějž pochází. Jak to však v novelách bývá, idyla končí tragicky. Text je provázen autorovými ilustracemi. Kniha se objevila v anketě Lidových novin Kniha roku 2004.

Povídkový soubor profesora pražské FAMU, jehož jednotlivé příběhy jsou zasazeny do reálií kraje v okolí České Skalice ve východních Čechách, je koncipovaný na způsob kalendářního cyklu. Nabízí pohled na život obyvatel několika vesnic v období tuhé normalizace, jejichž osudy jsou líčeny se shovívavým nadhledem a porozuměním. Mnohé z postav knihy mají své reálné předobrazy.

Román Perpetuum mobile aneb Vládcové je psán formou tzv. politického westernu, jeho podtitul je parafrází známého Machiavelliho díla Vladař. Hlavní hrdina románu býval úspěšným novinářem, nyní je bez zaměstnání. Jeho o dvacet let mladší přítelkyně s ním čeká dítě a on se poté, co mu do života zasáhne moc, rozhodne, že z politické scény odstraní několik lidí, o nichž si myslí, že veřejnosti nejvíc škodí. Čím víc se mu však daří likvidovat desperáty z Kalverovy bandy, jak jim říká, tím víc se vyřazuje z normálního života. Vrací se k pití, těhotná přítelkyně se mu odcizuje, bývalá manželka bojuje s rakovinou slinivky a jeho pronásledují stále silnější výčitky svědomí.