Publikace Novinky

Nejnovější sbírka Anny Brikciusové pokračuje v tendenci, jež je u ní patrná od chvíle, kdy napsala svou první sbírku. Je to postupně vzrůstající úspornost a sevřenost textů. Autorčin výraz je stále stručnější a zhuštěnější, přičemž si však zachovává značnou míru originální obraznosti, jež se nyní zdá být dominantním prvkem její poezie. Verše pouze naznačují svébytný a bohatý autorčin vnitřní svět i její cit pro půvab drobných věcí a okamžiků, avšak právě onen pouhý náznak je značně podněcující. Díky němu si čtenář kteroukoliv z básní sice přečte téměř v mžiku, ale pak o ní dlouho přemýšlí, čte znovu a přitom odhaluje mnohé skryté vrstvy. Zvláště proto se četba veršů Anny Brikciusové může pro vnímavého čtenáře stát jedinečným zážitkem.

Mladá liberecká autorka ve svém básnickém debutu nesmlouvavě a bez odboček míří k podstatě svého sdělení, což může ve čtenáři způsobit nepokoj a zneklidnit ho. Básně nic nesmlčují, pouze vyjevují, nasvěcují to spatřené i tušené do co nejreálnějších úhlů. Ale je to rozrušení nanejvýš potřebné. Ačkoliv se může zdát, že marnost předbíhá zmar, pableskuje v autorčiných verších silná naděje a víra v to, že je tu i jiná možnost konce. Že paže se dokáží zmorfovat ve větve a šupiny. Že možná umíme najít vzácný lék a čas utišit náboje složených zbraní. A to určitě není málo.

Kniha, jež představuje druhý díl v proponované řadě Bytí a evoluce I–IV, pojednává o časovosti, jak naznačuje už její titul, implikující kritiku pojetí času a časovosti ve filosofii Martina Heideggera. Člověk je do časovosti vždy vržen, především jako biologická bytost. Heidegger však bytí odbiologizoval, čímž člověka zbavil základních instinktů, především potřeby a touhy přežít. Vzal mu však také schopnost vcítění a soucitu; obojího prý jsme schopni až nad společným dílem, podřízeným kolektivnímu cíli. Uniklo mu zřejmě, že společné dílo a cíl tu vždy již jsou. Je to základní předpoklad přežití společenské bytosti označované jako člověk. Abychom člověka v proudu času pochopili, je třeba ho vidět historicky, což znamená evolučně! Evoluční časovost je dynamická a složitá, určitě komplikovanější, než si Heidegger představoval. Svým pojetím času, jehož aspekty přibližuje tato kniha, totiž filosofii zcela odtrhl od vědeckého základu.

Knížka přináší pokračování příběhů programátora Rampy, který v předchozím díle ukončil své působení ve středisku výpočetní techniky uranových dolů a nyní nastoupil do výpočetního střediska jedné textilní továrny v Liberci. Prostředí v ní je jiné než v uranových dolech, ale práce i zde vyžaduje občas neobvyklý přístup, jenž je často příčinou humorných situací. Další veselé a dobrodružné příběhy prožívá Rampa v horách se svým nerozlučným přítelem Lumírem, ale také s dětmi, které se oběma kamarádům narodily. Do děje vstupují i manželky Rampy a Lumíra, přivádějící je často do nezáviděníhodných situací. Vše probíhá na pozadí rozpadu komunistického systému, sametové revoluce a následných společenských změn, odrážejících se v životech protagonistů. Některé příběhy se díky otevíraným hranicím odehrávají v daleké cizině, kam se cestovatelé, dosud žijící v uzavřené české kotlině, odvážně vypraví. Knížka by svým obsahem mohla zaujmout nejen pamětníky a milovníky cestování, ale i příslušníky mladších generací, jimž dává příležitost dozvědět se mnohé o tehdejší době.

Broumovsko se svými skalními oblastmi, v jejichž labyrintech se člověk i dnes snadno ztratí, je opředeno mnoha pověstmi. Tato knížka vypráví poněkud netradičně příběhy vážící se k hoře Ostaš, jedné z dominant zdejší krajiny. Nezvyklost ztvárnění nejznámějších vyprávění o Ostaši je dána jejich komiksovou podobou, která je však v pojetí autorky jemná, nevtíravá, a přitom vtipná. Z knížky přesvědčivě vyzařuje její niterný vztah k tomuto místu, jež se jí, jak sama píše v prologu, zadřelo hluboko pod kůži. Pověsti z Ostaše v komiksovém provedení představují v kontextu tradičních pověsťových knížek příjemné oživení.

V pořadí čtvrtá samostatně vydaná sbírka nymburského básníka a muzikanta zahrnuje verše z let 2019 až 2024 a je z velké části inspirována autorovou činností v denním centru, azylovém domě a noclehárně v Praze-Holešovicích. Tento vliv je ve sbírce všudypřítomný, odráží se na formě básní, které jsou hodně civilní a postrádají skoro všechny obvyklé příkrasy kromě rýmů, na jazyce, plném výrazů hovorové češtiny, ale především na celkové atmosféře sbírky, jež překvapí svou působivostí a přesvědčivostí. Opravdu není těžké poznat, že obsah veršů je prověřený autorovými osobními zážitky a prožitky. Jsou to básně o našem soudobém světě se všemi krásami i ošklivostmi, i když ty krásy převažují. Jen nejsou čtenáři servírovány na první dobrou, a musí si je ve verších poctivě vyhledat. Celkový dojem ze sbírky umocňují fotografie Vladimíra Škuty, tvořící s verši nedílný celek.

Próza představuje druhou část autorčiny dilogie O lidském souznění. Zatímco však první část Ten divnej a jiná hovořila o životě z pohledu teenagerů, Frajerky a život pojednávají o životě z perspektivy ženských bytostí, které už mají ledacos za sebou, jejich maminek, babiček, tet i „netet“. Tady se již nehledá pochopení ve světě nechápajících, ale prostě se „jen“ žije, s nadhledem, introspekcí, vírou a humorem, a nejen proto, že frajerkám už ani nic jiného nezbývá. A také se tu miluje, protože kniha vypráví o lásce v jejích všemožných odstínech a podobách. Komplet obou knih, v němž se odráží autorčina osobitá životní filosofie, je o náhodách, které nejsou náhodami, o skutečnosti, že žádný závěr není definitivní, jakkoliv se tak může jevit, a hlavně o zázracích, jež jsou to nejpřirozenější v lidském životě. Autorka textu je zároveň ilustrátorkou knihy.

Novela z přízračné krajiny pohraničí, kde do záležitostí živých neustále promlouvají mrtví, a přítomnost se prolíná s minulostí. Příběh, ve kterém fantazie a sny znamenají více než skutečnost. Zpráva z mizejících lesů, kde se démoni chystají k poslední odplatě. Abonmá na apokalypsu, nebo překvapivě aktuální a angažovaný text? Těžko říct. Babylonské zmatení nabírá na obrátkách, a tak nezbývá, než s lahváčem v ruce pozorovat západ slunce. Možná je to naposled. Autor svůj text doplnil vlastními fotografiemi.

Velký zájem čtenářů si vyžádal druhé vydání knihy o Metuji, jež se od prvního z roku 2020 liší kromě aktualizace některých údajů hlavně barevností. Zatímco předešlá kniha byla převážně černobílá, jen s barevnými přílohami na konci každé kapitoly, druhé vydání je celobarevné. Publikace přibližuje řeku Metuji, páteř kladského pomezí a přilehlých oblastí. Autoři v ní sledují řeku včetně přítoků od jejího pramene v oblasti Adršpachu až po soutok s Labem v Jaroměři, avšak nevnímají ji izolovaně, ale jako nedílnou součást krajiny, jíž protéká. Ta se vyznačuje pestrostí a rozmanitostí a najdeme v ní vedle architektonických památek či míst spjatých s historickými událostmi také pozoruhodné přírodní útvary. Nechybí informace o mlýnech a připomínka známých pověstí. Kniha není vlastivěda ani průvodce, je to pozvánka na výlet za krásami krajiny zvané Pometují. Dojem z ní umocňuje přes čtyři sta fotografií.

Knížka určená dětem školního věku chce čtenářům ukázat, že své bohy nemívali jenom obyvatelé Řecka a Říma nebo severské národy, jejichž mytologie dnes hraje významnou roli ve filmech nebo počítačových hrách. Bohatým výčtem bohů se pyšnili rovněž naši slovanští předkové, a proto tato knížka přináší přehled nejvýznamnějších z nich. Bylo by velmi žádoucí získat širší povědomí o těchto božstvech už jen proto, že dodnes existují různé upomínky na ně, aniž bychom si to uvědomovali. Odrážejí se například ve zvycích, písních, říkadlech, pohádkách, ale i v zeměpisných názvech anebo dětských hrách. Autorka knížky, učitelka na základní škole, se snaží informace o slovanské mytologii podat pro děti přijatelným způsobem, v čemž se vzácně shoduje i s ilustrátorkou, ne náhodou budoucí učitelkou.