Publikace Novinky

Soubor pověstí z Liberce a okolí, vycházející po dlouhé odmlce 24 let od předchozího zpracování, zachycuje vypravěčskou tradici tematicky pestré oblasti. Jsou tady sice městská vyprávění z Liberce, ale současně se nad městem tyčí Ještědský hřbet, kterému vládl Ještědský duch, v jehož hájemství se povídaly historky zcela jiné, převážně o všemožných strašidlech v čele s děsivým divokým lovcem. Na Ještěd patřili i trpaslíci, čerti nebo divoženky, do podhůří zase vodníci, rusalky a různí duchové, vracející se na místo své předčasné smrti. A nesmíme zapomenout na loupežníky, ti už sice patřili do světa lidí, ale svými skutky se mu hodně vymykali. V místních chalupách žili a pracovali obyčejní lidé se svými běžnými starostmi, kteří si po večerech vyprávěli příběhy, v nichž se všechny zvláštnosti tohoto neobyčejného kraje odrážely. Výběr z nich přinášíme v této knize, již jsme připravili v roce 25. výročí existence našeho nakladatelství. Knihu ilustrovala Kamila Dlouhá.

Knížka navazuje svým stylem i atmosférou na dřívější autorův titul z roku 2020 Čertova tchýně a Lucifer ve Slavenskejch skalách s podtitulem Slavenská operetka č. 1. Stejně jako ona zachycuje ze všemožných úhlů pohledu každodenní život slavenských sousedů se všemi jejich radostmi i strastmi. Je svým způsobem dílkem kolektivním, jehož jazyk má sice daleko ke spisovné češtině, ale o to autentičtěji zrcadlí vlivy, které se na něm mocně podepisují. Totiž ta nejobyčejnější a nejčistší hospodská povídání, rodící se mimo svoje domovské prostředí jen velmi těžko. A ještě jeden aspekt je třeba zmínit, ušlechtilý záměr vedoucí ke vzniku této knížky. Otištěním v knize získávají i ty nejbanálnější hospodské historky punc nesmrtelnosti, a proto spolu s nimi získává nesmrtelnost i veškeré slavenské společenství, které moudře usoudilo, že když neexistuje žádné slavenské umění, je třeba ho vytvořit.

Pracovníci Nakladatelství Bor knihu zpracovali na zakázku zadavatele – Spolku Slaveňáci.

Po sbírce Potkat jelena, zprávě výprav do ticha jizerskohorské přírody, vyjevuje autor zcela jinou fasetu svého básnického umu. V rozvolněných verších, které zaujmou upřímnou silou výpovědi, podává plastický a neokázalý obraz života dobrodruha, milovníka, protřelého podvodníka, ale také literáta Giacoma Casanovy. Autorův Casanova před nás předstupuje jako reálná postava plná bolů a radostí, jako člověk, který si pokládal stejné otázky jako my, protože do hloubky prožil svůj život.

Dá se říci, že svou zatím jedinou sbírkou navazuje autorka, vystupující pod pseudonymem Hannah, na vyhraněnou tvůrčí linii české ženské poezie, již tvoří například L. Macešková, J. Štroblová, S. Antošová nebo B. Správcová. Tyto významné básnířky a některé další spojuje výrazné tvarové úsilí, jež umožňuje chápat postmoderní poezii jako svébytné pokračování avantgardy. Pro poezii Hannah je příznačná šíře výrazových prostředků i básnických forem od klasicky reflexivní poezie přes verše vážné i komické, antikizující i něžně lyrické až k básním vizionářským či civilním. Navzdory výše zmíněné spřízněnosti s některými básnířkami je však patrné, že se Hannah na tvorbu jiných příliš neohlíží a prostřednictvím vlastní poetiky si razí svoji zcela svébytnou cestu.

Sborník přináší práce sedmnácti účastníků třetího ročníku přehlídky poezie, jež se uskutečnila v říjnu roku 2023. V průběhu programu se nejen četlo a recitovalo, ale mimo jiné i vystavovalo, a proto v almanachu vedle poezie a občasné prózy otiskujeme barevnou ukázku z kolekce plakátů slovenských hostů festivalu – Hogwash kolektívu, jejichž díla skvěle ladila s atmosférou festivalu, ale ladí i s tím, co se děje za okny venku i v oknech počítačového prostředí. Autorkou obálky, ilustrací knihy i její grafické podoby je Olga Veselá, almanach edičně připravil Martin Trdla. Jedinečnost publikace podtrhuje její formát a také použití papíru ve vintage stylu, stejně jako tomu bylo u almanachů minulých.

Kniha obsahuje tři prózy, z nichž první, Kapverdy, je příběhem movitého muže, jenž se během přísných hygienických opatření rozchází s manželkou. Na plánované dovolené se tak ocitne sám a nakonec na Kapverdách nachází nový domov, vhodný pro život samotáře. Hrdiny Balady o Džimovi jsou dva učitelé, kteří vlastně učit nechtějí a jejichž ideálem je pobírat sociální dávky. Když ale nastoupí na své poslední místo, zvyknou si na určitý životní standard a nedbají tolik na profylaxi. Z toho pak rezultuje tragédie jejich vztahu. Třetí Plasmatikon je nejosobnější práce autora. Je založená na rodinné genealogii a obsahuje i úvahy literárně-teoretické, konkrétně o románu. Knihu doprovázejí barevné ilustrace Natálie Zavaďákové.

Nejnovější sbírka Anny Brikciusové pokračuje v tendenci, jež je u ní patrná od chvíle, kdy napsala svou první sbírku. Je to postupně vzrůstající úspornost a sevřenost textů. Autorčin výraz je stále stručnější a zhuštěnější, přičemž si však zachovává značnou míru originální obraznosti, jež se nyní zdá být dominantním prvkem její poezie. Verše pouze naznačují svébytný a bohatý autorčin vnitřní svět i její cit pro půvab drobných věcí a okamžiků, avšak právě onen pouhý náznak je značně podněcující. Díky němu si čtenář kteroukoliv z básní sice přečte téměř v mžiku, ale pak o ní dlouho přemýšlí, čte znovu a přitom odhaluje mnohé skryté vrstvy. Zvláště proto se četba veršů Anny Brikciusové může pro vnímavého čtenáře stát jedinečným zážitkem.

Mladá liberecká autorka ve svém básnickém debutu nesmlouvavě a bez odboček míří k podstatě svého sdělení, což může ve čtenáři způsobit nepokoj a zneklidnit ho. Básně nic nesmlčují, pouze vyjevují, nasvěcují to spatřené i tušené do co nejreálnějších úhlů. Ale je to rozrušení nanejvýš potřebné. Ačkoliv se může zdát, že marnost předbíhá zmar, pableskuje v autorčiných verších silná naděje a víra v to, že je tu i jiná možnost konce. Že paže se dokáží zmorfovat ve větve a šupiny. Že možná umíme najít vzácný lék a čas utišit náboje složených zbraní. A to určitě není málo.

Kniha, jež představuje druhý díl v proponované řadě Bytí a evoluce I–IV, pojednává o časovosti, jak naznačuje už její titul, implikující kritiku pojetí času a časovosti ve filosofii Martina Heideggera. Člověk je do časovosti vždy vržen, především jako biologická bytost. Heidegger však bytí odbiologizoval, čímž člověka zbavil základních instinktů, především potřeby a touhy přežít. Vzal mu však také schopnost vcítění a soucitu; obojího prý jsme schopni až nad společným dílem, podřízeným kolektivnímu cíli. Uniklo mu zřejmě, že společné dílo a cíl tu vždy již jsou. Je to základní předpoklad přežití společenské bytosti označované jako člověk. Abychom člověka v proudu času pochopili, je třeba ho vidět historicky, což znamená evolučně! Evoluční časovost je dynamická a složitá, určitě komplikovanější, než si Heidegger představoval. Svým pojetím času, jehož aspekty přibližuje tato kniha, totiž filosofii zcela odtrhl od vědeckého základu.

Knížka přináší pokračování příběhů programátora Rampy, který v předchozím díle ukončil své působení ve středisku výpočetní techniky uranových dolů a nyní nastoupil do výpočetního střediska jedné textilní továrny v Liberci. Prostředí v ní je jiné než v uranových dolech, ale práce i zde vyžaduje občas neobvyklý přístup, jenž je často příčinou humorných situací. Další veselé a dobrodružné příběhy prožívá Rampa v horách se svým nerozlučným přítelem Lumírem, ale také s dětmi, které se oběma kamarádům narodily. Do děje vstupují i manželky Rampy a Lumíra, přivádějící je často do nezáviděníhodných situací. Vše probíhá na pozadí rozpadu komunistického systému, sametové revoluce a následných společenských změn, odrážejících se v životech protagonistů. Některé příběhy se díky otevíraným hranicím odehrávají v daleké cizině, kam se cestovatelé, dosud žijící v uzavřené české kotlině, odvážně vypraví. Knížka by svým obsahem mohla zaujmout nejen pamětníky a milovníky cestování, ale i příslušníky mladších generací, jimž dává příležitost dozvědět se mnohé o tehdejší době.

Broumovsko se svými skalními oblastmi, v jejichž labyrintech se člověk i dnes snadno ztratí, je opředeno mnoha pověstmi. Tato knížka vypráví poněkud netradičně příběhy vážící se k hoře Ostaš, jedné z dominant zdejší krajiny. Nezvyklost ztvárnění nejznámějších vyprávění o Ostaši je dána jejich komiksovou podobou, která je však v pojetí autorky jemná, nevtíravá, a přitom vtipná. Z knížky přesvědčivě vyzařuje její niterný vztah k tomuto místu, jež se jí, jak sama píše v prologu, zadřelo hluboko pod kůži. Pověsti z Ostaše v komiksovém provedení představují v kontextu tradičních pověsťových knížek příjemné oživení.

V pořadí čtvrtá samostatně vydaná sbírka nymburského básníka a muzikanta zahrnuje verše z let 2019 až 2024 a je z velké části inspirována autorovou činností v denním centru, azylovém domě a noclehárně v Praze-Holešovicích. Tento vliv je ve sbírce všudypřítomný, odráží se na formě básní, které jsou hodně civilní a postrádají skoro všechny obvyklé příkrasy kromě rýmů, na jazyce, plném výrazů hovorové češtiny, ale především na celkové atmosféře sbírky, jež překvapí svou působivostí a přesvědčivostí. Opravdu není těžké poznat, že obsah veršů je prověřený autorovými osobními zážitky a prožitky. Jsou to básně o našem soudobém světě se všemi krásami i ošklivostmi, i když ty krásy převažují. Jen nejsou čtenáři servírovány na první dobrou, a musí si je ve verších poctivě vyhledat. Celkový dojem ze sbírky umocňují fotografie Vladimíra Škuty, tvořící s verši nedílný celek.